Můj deník 16.1.2020

Dech

Pokud máme něco od narození do smrti společnýho, tak je to dýchání. Takže pokud se něčemu z mýho pohledu vyplatí věnovat (co se týče fyzický schránky), tak je to dech. Provází nás totiž od začátku až do konce.

Když člověk nějakej ten pátek zkoumá dech, nemůže si nevšimnout, že máme hodně cest, jak se nadechnout a jak vydechnout. Když začneme od základů, tak nadechnout a vydechnout se dá nosem, nebo taky pusou. Dokonce můžeme (jak všichni víme), nadechnout jedním způsobem a vydechnout druhým způsobem. Pak taky můžeme dýchat zrychleně, nebo pomalu. Mělce nebo hluboce. Do břicha, nebo do hrudníku. Můžeme roztahovat hrudní koš do strany, nebo zvedat ramena. Poslat břišní stěnu dopředu, nebo jí naopak oploštit, či s výdechem vtáhnout směrem dovnitř. Dech můžeme dokonce zadržet. Zkrátka problém lidský bytosti nespočívá v tom, že má málo možností, ale že jich má naopak příšerně hodně. A my si život chceme zjednodušovat, takže hledáme cesty k tomu, jak něco dělat správně a vůbec nebereme v potaz kontext situace. Protože přemejšlet bolí (prej)...

Tak například si člověk někde přečte, že existuje cosi jako dechová vlna, že začíná nádechem do břicha a pokračuje k hrudníku, až nahoru ke klíčním kostem. A že je to super věc a takhle by se mělo vlastně dýchat. Využít k nádechu i výdechu celej trup. Což dává svou logiku. Nakonec když se nad tím zamyslíte, tak od dýchání máme fakt celej trup. Když si například lehnete na břicho a zhluboka se nadechnete přes břišní stěnu, tělo nemá moc prostor, kam břicho posunout směrem k podložce. Takže se nadechnete víc do stran a do zad... Což je super, neudusim se! Problém ovšem je, že zhluboka dýchat vyžaduje vědomou snahu a vy se při sezení u kafe na gauči přistihnete v tom, že dýcháte mělce. A okamžitě si člověk začíná myslet, že je něco špatně. Ale vážně zkuste promeditovat sami v sobě, kolik kyslíku do sebe ve skutečnosti potřebujete dostat, při pití kávy v sedě na gauči. Při naprostým klidu. Hodně, nebo málo?

Moc to v klidovým režimu nebude že jo. Takže je špatně dýchat mělce?

Druhá taková obecná rada ohledně dechu je, dýchat do břicha. Takže pak třeba ve fitkách člověk vidí, že jedna bota se přikládá na hrudník, druhá na břicho a parta lidí se snaží nehnout s botou na hrudníku, ale jen na břiše. A nic proti tomu. Schopnost nadechnout se do břicha je super. Tu možnost máme, proč ji nevyužít? Ale zase to platí někdy a někde. Zkrátka má to kontext. Ono totiž když člověk přestane do hrudníku dýchat úplně, hrudní koš ztratí schopnost pružit, hezky se "zamkne" v určitý poloze a člověk pak není schopen v případě potřeby dodechnout a navíc to na těle může způsobit řadu jiných problémů, protože hrudní páteř je z těch 3 částí (krční, hrudní, bederní) vlastně nejdelší, pokud mě paměť neklame.

Třetí "fantastická" rada, kterou člověk najde do 3 minut na google je, že břišní stěna by měla bejt 24/7 zpevněná, takže by vlastně člověk měl chodit neustále s vědomě zapnutým "core" (středem těla). A můžeme to vzít znovu celý dokolečka. Schopnost zatnout, zpevnit svalstvo okolo páteře je důležitá schopnost, neb když třeba zvedáme ze země břemeno, chráníme tím orgány i páteř samotnou. Ale jestliže fakt sedim při kafi na gauči, tak na co je mi zpevněnej střed těla? (Abych si nezpůsobil diastázu?)

Já sem v životě slyšel dvě fakt podle mě fantastický rady o dechu. První pronesl (sepsal) Petr Růžička v jednom ze svých blogů

Dýchejte tak, abyste se neudusili.

A druhou jsem si přečetl v časopise Umění fyzioterapie

Dech by měl odrážet činnost, kterou děláme.

Vůbec nepopírám, že existují jistý principy toho, jak dýchat například při vzpírání, nebo při běhu, ale automaticky to neznamená, že když se tak dýchá při něčem, tak se tak má dýchat pořád. Zkrátka je třeba zapojit tu lampičku na krku a rozsvítit jí. Když běžim sprint 5, 10, 15 vteřin, můj dechovej stereotyp bude úplně jinej, než když sedim v kavárně u kafe, nebo dokonce i když poběžim dlouhou trasu, třeba 10 km. Zcela logicky. Souvisí s tím stres a další faktory. ALe když to prostě zkusíte, uvidíte to sami. A zkušenost je nepřenositelná...

Každopádně někdy příště se podíváme na specifika a nějaký cvičení.

A já jdu zatím balit na hory. :)

16.1.2020

• Po mraky dlouhý době (možná tak po roce a půl) jsem zkoušel muscle-up (což je vlastně přemístění ze spodní části kruhů - z visu, do horní části - do supportu). Trochu jsem se obával toho, že moje lokty nedaj transfer - to je ten okamžik přemístění, takže jsem se fakt poctivě připravil a řekl bych, že zrovna transfer byl v pohodě. Mnohem horší byla fáze supportu s pokrčenou rukou do natažený (viz obrázky). Tam jsem fakt trpěl, takže budu muset zamakat na vertikálním tlaku. Ale nevadí. Alespoň jeden takovej ošklivej muscle-up jsem dal.