Uhni, pospíchám do hrobu

Tak tuto větu říkávali moji rodiče pokaždé, když je někdo předjel autem. Jen tedy byla řečena ve třetí osobě.

Styl jízdy se dnes nezměnil, naopak se ještě přiostřil. Dnešní čtyřkolové stroje jsou opatřeny dostatečným výkonem pro potřebné předjetí. Ovšem zůstává otázkou, zda-li potřebujeme opravdu předjíždět. Ano, dnes se chci zaměřit na způsob jízdy.

Spousta řidičů dnes jezdí "pod plynem". Zkrátka neustále mají sešlápnutý plynový pedál. Nestyďte se, já jezdil také tak. Tento stav jsem si začal uvědomovat až v autobusu. Mnohokrát vidím, jakým stylem jsem předjížděn. Šofér ždíme z motoru poslední kapky výkonu jenom proto, aby za 200m před zatáčkou brzdil. Po projetí zákruty opět sešlapává plyn a jede jako závodník dál. Tento draze získaný čas většinou opět ztratí na rušné křižovatce nebo za dalším pomaleji jedoucím vozidlem.

Přitom stačí opravdu málo. Jen občas sundat nohu z plynového pedálu a ne být všude první.

Další otázkou by bylo proč pořád někam pospíchat. Záchranka, hasiči jedou o život. Proč tak musí jezdit ostatní? Tedy většina. V první řadě by to mohli být ponikatelé a dealeři. Budou to vesměs dobře placené osoby. Vyplatí se jim riskovat vlastní zdraví a život kvůli několika zvládnutým jednání. Další skupinou by mohli být profesionální řidiči. Ti jsou nejen svázáni úkoly nádřízeného, ale musí dodržovat i předepsané přestávky. Což první uvedená skupina nemusí. Pokud se povede rozvést zboží, či dorazit do cílové destinace dříve, než bylo naplánováno. Pro budoucí trasy se tento výkon stává standardem a je po šoférech vyžadován nadřízeným. Toto na klidné jízdě také nepřidá. Poslední skupinou pospíchajících řidičů jsou ti, kteří trpí akutním průjmem. Jiný důvod už nedokáži odvodit. A ten zbytek co jezdí pomalu? To jsou řidiči, kteří to nestihli a p*****i se.