V nohách mám už tisíc mil | Stopem po Irsku

Když mi bylo něco kolem dvaceti, vydal jsem se na cestu po Irsku. Sám, stopem, na ostrov, na kterém jsem nikdy před tím nebyl. Hlavní města Dublin a Belfast jsem záměrně vynechal. Sám sobě jsem tvrdil, že jsem si je nechal na příště. A hlavně stopování a nocování ve velkých městech není stopařův ráj. Obzvlášť pak, když máte omezený rozpočet.

Moje cesta začala v přístavu Larne, kam jsem dorazil trajektem ze Skotského Cairnryan. Rozhodl jsem se objet Irsko po pobřeží a začít severní cestou. První zastávkou byl přírodní úkaz Giants Causeway, kde jsem i nocoval, nedaleko informačního centra.

Giants Causeway | Obrův chodník

Do češtiny by se daly tyto čedičové sloupce přeložit jako obrův chodník a opravdu tak vypadají. Podobnou sloupcovou odlučnost bazaltu, která vznikla při sopečné činnosti v třetihorách, můžeme najít v Čechách např. v okolí České Kamenice nebo na Práchni u Nového Boru, kde tento útvar nese označení Panská skála.

Podle legendy vybudoval chodník irský bojovník Finn McCool, aby se mohl dostat do Skotska a tam se utkat se svým protivníkem Benandonnerem.

Zdroj: Ben Kerckx, Pixabay – CC0 licence

Londonderry

Město Londonderry nebo zkráceně Derry je Severoirské město, kde jsem moc času nestrávil. Snažil jsem se vyhýbat velkým městům, ale občas prostě do nějakého zavítáte. Ničím mě moc nezaujalo, nakoupil jsem si v Tescu a vydal se dál.

Co jsem se dozvěděl až pár let po jeho návštěvě, Derry vešlo ve známost hlavně kvůli tzv. Krvavé neděli, kdy v roce 1972 během demonstrace tisíce občanů příslušníci Britské armády zmasakrovali jejich účastníky a 14 jich dokonce přišlo o život. Vztahy mezi katolíky a protestanty jsou zde velmi napjaté i díky této události. Až příště uslyšíte v rádiu písničku Sunday Bloody Sunday od U2, mějte na paměti, že ten song je věnován právě této události.

Donegalská babička: Buďte vítán

Když jsem konečně dorazil do Irska (ze Severního Irska), vlastně se nic moc nezměnilo. Jenom jsem si musel vyměnit britské libry za irské, tehdy tam ještě Eura neměli.

Donegal byla moje první zastávka. Stopování vlastně znamená, že většinu času chodíte po svých, protože ne vždy vás stop hodí přímo na místo, kam požadujete. Takže se třeba dostanete na začátek města a stopovat můžete až od jeho konce. Za celý den jsem byl už pěkně unavený, navíc jsem si říkal, že by bylo hezké si dát něco k snědku v centru městečka, kde bych i nasál něco večerní atmosféry.

Ale co teď? Kde nechat věci a stan? Za městem? To už by se mi nechtělo vracet zpátky. Rozhodl jsem se tedy k zajímavému a odvážnému kroku, ke kterému jsem se odhodlal také díky únavě a neochotě pokračovat. Ve městě bylo spousta domů se zahrádkami a krásnými trávníky. Bodejť by nebyly krásné a zelené, když v Irsku tak často prší. No ale zpět k mému plánu. Rozhodl jsem se zkusit štěstí a zeptat se ve vší slušnosti, zda bych si nemohl někde rozložit stan. Jenom stan, nic víc.

Vybral jsem si tedy dům s odpovídajícím greenem a šel na věc. Prošel jsem brankou a zazvonil na dveře. Otevřela stará babička a nechápala, co chce u jejich dveří mladík s krosnou na zádech. Tak jsem to na ní vybalil, že jsem student z Čech a cestuji po Irsku a jestli by mne nenechala přespat ve stanu na jejím krásném trávníku. Čekal jsem jakýkoliv druh odmítnutí, ale její odpověď mě dostala: „You’re welcome!“. Sláva, dnes mám kam složit hlavu, a navíc jsem kousek od centra. Tak dnešní den se vydařil. 😊

Ballyshannon: hudební festival

Následující den stop moc nešel, tak jsem zakotvil v nedalekém městečku Ballyshannon. Navíc, když mi osoba, která mě vezla dala echo, že v těch dnech se tam koná tradiční festival Irské lidové hudby. Díky festivalu jsem hodil stan na jednom travnatém náměstíčku, kde bylo založeno stanové městečko.
Hudební festival v Irsku byl moc fajn, odevšad zněla hudba, na hlavním náměstí bylo hlavní pódium na náklaďáku, kde se střídali vystupující umělci.

Atmosféru nic tak pěkně nedokreslí, jako právě živá Irská hudba! Díky zážitkům jako je tento jsem opravdu věděl, že jsem v Irsku a ne kdekoliv jinde.

Westport: pravý Irish pub

Jedno z nejhezčích měst, které jsem měl to štěstí navštívit, byl Westport. Paní, co mě vezla stopem, mi dokonce poradila ideální místo na stan – za jednou takovou zašitou boudou v zátoce, ale nedaleko centra města. Pocit bezpečí mi dodal odvahu nechat stan stanem a vyrazit na lehko do centra.

Westport by se dal nazvat takovým malebným městečkem se spoustou pubů. Alespoň mě to tak přišlo. Nejznámější z nich se jmenuje Mat Molloy´s pub a právě tento pub jsem se rozhodl navštívit. Rozhodování bylo snadné, z tohoto pubu se linuly tóny irské hudby. Stejně jako před tím na hudebním festivalu v Ballyshannon, i tady hudba, v podobě houslí a flétny, dokreslila atmosféru tradičního pubu vskutku dokonale!

Irská pohostinnost | Paul: I’m staying

Stopování má hromadu výhod. Je zadarmo, potkáte spoustu otevřených lidí (mrzouti stopaře neberou), dostanete spoustu rad a informací, někdy vám poskytnou střechu nad hlavou a někdy vás i nasytí.

Měl jsem to štěstí, že mě stopnul jeden upovídaný Ir, jehož bratr prý jezdí nějakou nižší kategorii Formule. A zrovna jsem ho prý stopnul v moment, kdy se chystal někam na oběd. Tak mě vzal s sebou. Konečně pořádné jídlo, kterému fazole s toustovým chlebem konkurovat nemohly!

Za městem Galway jsem stopnul dalšího zajímavého Ira. Jmenoval se Paul, byl z Dublinu, zrovna prý skončil v jedné práci a chtěl procestovat svůj krásný ostrov autem. Slovo dalo slovo a Paul se zmínil, že bude bydlet v hostelu ve městě Ennis. Můj rozpočet byl docela napnutý, tak jsem mu sdělil, že si někde najdu místo na stan. Trval ale na tom, že mě jednu noc zaplatí, tak jsem se nechal přesvědčit. Přeci jenom, byla tam sprcha! A záchod! Po těch jsem toužil.

Večer jsme spolu šli na pivo do pubu, kde jsme se seznámili se dvěma cestujícími Švýcarkami, se kterými jsme proklábosili pár hodin a pak zašli ještě na tanec do místního klubu. Potom jsme se s nimi rozloučili a zavítali do hostelu, kde nám otevřela blondýnka, která dělala na recepci. Paul ji přesvědčil, ať si s námi dá ještě pivo, tak se tedy za námi stavila na pokoj. Po pivu šla ještě Paulovi ukázat svůj pokoj a nejspíš i celý hostel, protože se dlouho nevracel. Já už byl unavený, a navíc jsem se s Paulem domlouval, že mě vezme ještě kus cesty druhý den, proto jsem okamžitě zalomil.

Nicméně, Paulova prohlídka hostelu trvala do brzkých ranních hodin a když ráno rozlepil oči, první věta, kterou vysvětlil vše, byla: „I’m staying. At least one more day.“. Pochopil jsem a vydal se na cestu.

Národní park Killarney | Ross Castle

Cestou necestou jsem se dostal až na jihozápadní cíp Irska, do městečka Killarney a přilehlého národního parku. Právě v něm je umístěn hrad Ross z 15tého století, který je na poloostrůvku v jezeře Lough Leane. Killarney patří také k těm klasickým příjemným irským městečkům, které jsem navštívil.

K hradu to nebylo daleko, tak jsem se vydal ho navštívit. Poté se začalo stmívat. Rozložit stan v národním parku jsem si netroufl, proto jsem se vrátil těsně za ceduli, která jeho začátek označovala. Vlastně tam už začínala pomalu obytná zóna, ale stačí nebýt na očích a nehlučit a ostatním nevadíte. Uklidit si po sobě, aby nikdo nepoznal že jste tam nocoval, jsem bral jako samozřejmost.

Kilkenny | Jerpoint Abbey: Sešlo se tam snad celé Irsko

Cesta jižním Irskem mě zavedla až do města Kilkenny, kde vyrábí i pivo typu Irish Red Ale stejného jména. Jižně od Kilkenny, v blízkém městečku Thomastown jsem rozbil stan a vydal se na další výlet, tentokrát do Jerpoint Abbey.

Jerpoint Abbey je ruina cisterciáckého opatství založeného ve druhé polovině 12. století. Jedná se o Irskou národní památku, čemuž odpovídaly i četné autobusy turistů. Slovy Johna Jamesona, “sešlo se tu snad celé Irsko“.

Závěr putování

Následující den jsem dostopoval do městečka Rosslare, kde moje cesta po Irsku skončila. Nalodil jsem se na trajekt a vrýval si zážitky z předcházejícího týdne do šedé kůry mozkové. Sám jsem překvapen, že jsem si vzpomněl na tolik detailů. Po Irsku jsem nastopoval přes 1000 km a v součtu se Skotskem a Walesem za těch 10 dní asi 1600 km. Rád na ten výlet vzpomínám, Irská pohostinnost a hudba se mi opravdu vryla pod kůži.

Jedno jsem však věděl jistě. Na tomto „zeleném ostrově“ nejsem naposledy!

Jak můj život tento výlet ovlivnil jsem psal už v článku Moje největší životní cesta, kde jej hodnotím s odstupem let.