Moje největší životní cesta
Bylo to jedno z mých nejodvážnějších rozhodnutí. Vlastně bylo vcelku logické, vzhledem k okolnostem. Výzva a zároveň touha po poznání. Jiného místa, ale hlavně sama sebe.
Mám na to vůbec? Neukrojil jsem si příliš velký krajíc? Co by na to řekli rodiče? Ale vždyť už jsem dospělý. Ale přece, není to příliš?
Přesně tyhle otázky se mi honily hlavou, když jsem se vydal poprvé na svůj vlastní výlet. Ne kdoví jaký výlet. Nešlo o destinaci. Nešlo o to, že se jednalo cestu stopem. Šlo o to, že jsem se rozhodl vydat na cestu úplně sám, bez přátel. Na vlastní pěst!
Irsko. To byl můj cíl. Po několika týdnech spolubydlení ve stanu s mým dobrým kamarádem. S tím dobrým kamarádem, se kterým jsem se už ani nemohl vidět. Ano, přepadla nás ponorka. Bylo nám tak kolem dvaceti, moc koutů světa jsme procestováno neměli. Když nepočítám výlety s rodiči, to jsem byl ještě dítě a vlastně jsem se o nic nestaral. To není to pravé cestování. Může to být fajn, ale při cestování, jak ho chápu já, jde o něco víc. O poznání. Nejenom místa!
Vydal jsem se tedy stopem do Irska. Rozhodl jsem se pro tuto cestu ze dvou důvodů. Skotsko jsme měli již procestované a Irsko se Severním Irskem jsem chtěl vidět také. Nevěděl jsem, zda budu mít ještě někdy takovou příležitost. Zpětně musím říct, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Ano, taková příležitost se už nenaskytla a v dnešní době už si asi 10 dní na objetí Irska podél jeho pobřeží nenajdu.
První noc jsem spal ještě ve Skotsku, kousek od přístavu, kde jsem se druhý den nalodil. Chytnul jsem stopa před vjezdem do přístaviště, takže to byl můj historicky první stop, který mě vzal přes moře. Vydal jsem se tedy severní cestou, povětšinu jsem cestoval podél pobřeží. Musím říct, že pobřežní městečka mají svoje kouzlo. Hlavní výhoda je ta, že mají z jedné strany moře, bývají tam lodě a ty dodávají místům nádech dálek.
Během své cesty jsem také zavítal do několika pubů. Typických irských, s živou hudbou a Guinessem tečícím proudem. Stačí flétna a housle a pub je najednou zalitý pozitivní atmosférou. Irové se umí bavit. Dlouhá léta hladomoru a špatného počasí je naučila radovat se z maličkostí. A že si to umí udělat pěkné!
Navštívil jsem také několik národních parků pro Irsko s typickou zelení všude kam se podíváš. To, že v Irsku skoro pořád prší, má i své výhody. Irsko jsem nakonec podél pobřeží celé procestoval, až na východní část vč. Dublinu, který jsem si, jako správný cestovatel, nechal na příště. Věděl jsem, že v Irsku nejsem naposledy.
Irsko jsem opustil stejně jako jsem se na něj dostal, tedy trajektem. Města jako Donegal, Westport, Killarney a jeho národní park s romantickou zříceninou Ross Castle, všechna tato místa se mi dostala pod kůži takovým způsobem, že na ně nikdy nezapomenu. Ale na rozdíl od zážitků, které mám s přáteli a rodinou, na tyto mé vlastní nikdy nebudu vzpomínat tak jako na ty sdílené, u kterých bych se s přáteli zasmál, co že se nám to stalo za společný zážitek.
Ross Castle, zdroj: Pixabay - CC0 licence
Z cestovatelského pohledu jsem viděl, co jsem chtěl. Krásnou přírodu, města a vesnice, jejichž srdcem byl vždy nějaký ten pub. Díky cestování stopem jsem poznal spoustu zajímavých a přátelských lidí.
Pak tu je tedy ještě ten pohled osobní zkušenosti. Cestování na vlastní pěst mi dalo nesmírně mnoho. Zkušeností, sebevědomí, zážitků. Zážitků, které nemám s kým sdílet. Zážitků, které se mnou nikdo jiný neprožil. Nesčetně krizových momentů, když jsem se rozhodoval, kam hodit stan, odkud stopovat, kterou cestou se vydat.
Moment, na který ale nikdy nezapomenu byl ten, když jsem začal mít ponorku sám se sebou. Sám na sebe jsem byl naštvaný za nějaké rozhodnutí. Neměl jsem, s kým bych ten moment zármutku a naštvání sdílel. A proč taky, že jsem naštvaný sám na sebe? Bylo to až někdy ke konci pobytu, když už jsem měl i sám sebe plné zuby.
Právě to byla ale cesta, která mi změnila život. Změnila můj pohled na sebe, na svoje schopnosti. Zkuste být 10 dní sami se sebou, v cizí zemi, za mořem. Týden sám na chalupě v naší domovině je úplně něco jiného. Dnes bych se na věci díval asi jinak, ale v té době, kdy jsem byl ještě relativně nezkušený cestovatel, jsem si místy sáhl na dno. Zvlášť když se přidalo počasí a pršelo zezhora i zboku, slovy Forresta Gumpa, a byl jsem promočený až na kost.
Zpětně jsem na své odhodlání a odvahu hrdý. Kromě toho, že jsem poznal sám sebe jsem viděl kus světa. No nebo spíš kousek, Irsko zase tak velké není. Ale posunulo mě to v životě zase o kousek dál. Ano, byla to má největší životní cesta.
Určitě ta cesta stála za to. Dala ti životní zkušenosti a posunula tě dál.
Moc pěkný!
Wow, tento clanok mi nejak usiel :D Parada :) Ja najradsej cestujem fakt sam...presne ako vravis, proste v sebe objavis uplne nove "komnaty". Isto by som rad precital viac o tvojich stopovackach - hlavne tych, kde si bol sam :) Hoci som uz nikde par rokov nestopoval, stale sa citim ako stopar :D
Inak som v irsku este nebol a hrozne ma to tam laka. Irsko a Island.
Čau, díky, možná nějaké zážitky přidám. I tady jsem se chtěl trochu víc rozepsat, ale zase nechci mít příspěvky moc dlouhé. Ale určitě je o čem psát, při stopování toho zažije člověk daleko víc, než když jede autobusem. Irsko je fajn, určitě jeď!
Musím Vám dát za pravdu, že najít si dnes v pracovním procesu 10 dní na projetí Irska je velmi obtížné... Přijde mi že většina je tak "vycucnutá" , že jim nezbývá lepší varianta než se vyplácnout na týden na pláž a pak hurá zase do práce. Jak řekl gurmán Bukowski : „Jak si sakra může člověk užívat vstávání v 6:30 ráno, vyskočit z postele, obléknout se, nasnídat se, vysrat se, vychcat se, vyčistit si zuby, učesat se a bojovat s dopravou, aby se dostal na místo, kde v podstatě vydělává dost peněz pro někoho jiného, a přitom musí být vděčný za tuto příležitost?“
V době prázdnin bylo navíc prakticky jedno, jestli to stihnu objet za 8 dní, nebo za 2 týdny. Uvidíme co přinese budoucí doba, třeba bude stačit půl hodinky na zamyšlení a sepsání článku na Steemit a zbytek dne bude na odpočinek a utrácení SBD :-)