Poprvé ji/ho uvidím...

Pamatujete jak jsem psal o své reakci na zprávu, že jsme těhotní? Tak to byla jediná „flegmatická“ reakce na naše těhotenství.

„Janička“ mi před nějakým časem donesla od lékaře fotografii z ultrazvuku. Byl jsem u vytržení, jako bych v pěti letech nalezl pod stromečkem mašinku, vagónky a obrovskou železnici. Ihned jsem si fotografii našeho miminka prohlížel, byl to sice jen takový malý světlý flíček, ale dalo se rozpoznat hlavičku, zadeček a mírně i nožičky a ručičky. Bral jsem ji ten den do ruky snad co deset minut. Mé nadšení neznalo mezí. Byl jsem vysmátý jako měsíček na hnoji, jak se u nás říká. Zkrátka pyšný otec.

V našich končinách je zvykem posílat maminky na genetický ultrazvuk, kde se mají odhalit případné vývojové vady či závažná onemocnění. Samozřejmě jsem chtěl být u toho, když už tam tatínky pouští. Nemusel jsem si ani brát dovolenou, vyšlo to tak, že jsem měl zrovna volno, sice po noční směně, ale volno.

Ráno jsme si dali s „Janičkou“ kávu, posnídali jsme a pak vyrazili na cestu do nemocnice. Opět jsem byl natěšený jako malý kluk, uvidím přeci plod své tvrdé práce, tedy naše malinkaté miminko. Dorazili jsme před nemocnici, kde se nám po několika minutách hledání konečně podařilo nalézt místo k parkování. Měli jsme ještě chvíli času a tak jsme se, před příchodem na porodnicko-gynekologickou kliniku, pár minut procházeli.

Po příchodu na kliniku jsme zjistili, že jim v nemocnici nefungují počítače a tak budeme muset nějaký čas počkat, pokud nás rovnou rovnou nepřeobjednají. V tu chvíli se ve mně ozval nervózní tatínek. Do konce prvního trimestru nám nezbývalo mnoho času a pak už se ono vyšetření neprovádí. Dále jsem se těšil na novou fotografii miminka a k tomu všemu jsem byl nevyspalý. Umíte si tedy představit, že pokud by nás sestřička chtěla přeobjednat, byl bych schopný jí vynést v zubech. Naštěstí jsem nic takového dělat nemusel, zůstalo tedy jen u pár ostřejších výtek k pracovitosti zaměstnanců IT oddělení nemocnice.

Když jsme se tedy konečně dostali do ordinace, byl jsem jako na trní. Paní doktorka nejspíše vytušila mou nervozitu a tak mě raději dvakrát upozornila, že se mám usadit na židli a mám sledovat plátno nad lůžkem, ne hledět na její monitor (jako bby to nebylo jedno, ačkoli to plátno bylo mnohem větší). Miminko jsem viděl a poznal. Dozvěděli jsme se, že je zdravé, velikostně prakticky v normě a bez zjevných genetických vad. Nějakou chvíli se dokonce paní doktorka pokoušela zjistit jeho pohlaví, miminko však očividně nechtělo spolupracovat. Nejprve se drobeček nechtěl přetočit a pak raději skřížil nožičky. Mně osobně to nevadilo, alespoň mohu stále vymýšlet neobvyklá dívčí i chlapecká jména. („Janička“ mi již zatrhla Gertrudu, Hildegardu, Jenovéfu, Vojtěchu, Dobromila, Zachariáše, Bartoloměje, Oxymorona, Gilberta, Edgara a jiné, mnohé ještě horší.)

Dostali jsme samozřejmě fotografii, za naše čekání zcela zdarma. Tu jsem nedal z ruky a nesl jsem ji jako truhličku s pokladem. Hrdost ze mě sálala na míle daleko a všichni okolo nás museli mít hned lepší den. Jak často potkáte chlapa, který se culí jako pitomec?

PT