Kdo hledá, ten najde?

Možná omylem. Už hodinu prohledával archiv obrázků a stále nic. Našel spoustu obrázků o kterých ani nevěděl, že je má, ale ten jeden jediný ne. Podobné to bylo i s jinými předměty. Hlavně, když je potřeboval hned. Nikdy nebyly na místě, kam je při posledním použití odložil. A tak příprava na jakoukoli práci trvala vždy neúměrně dlouho.
Ještě že nemusel hledat hlavu. Ta mu stále držela pevně na krku. S obsahem to už bylo horší. Ten se vytrácel každou chvíli. Poslední případ ho stál padesát metrů chůze. Nebyl schopen si okamžitě vybavit RPZ auta, se kterým jezdí. Přitom ji má každou chvíli na očích.
Nejhůře se mu hledala slova. A to zásadně v okamžiku, kdy měl něco vysvětlovat nebo odpovídat na otázky. Věděl co se po něm chce a dokonce ve většině případů znal řešení. Nenacházel však slova, kterými by to popsal. Správná slova se většinou nacházela sama, ale až za nějakou dobu poté, co měla být vyslovena.
Jediné hledání, které mu jakž takž šlo, bylo hledání cesty a cíle na jeho cestách. Bylo to však tím, že nehledal. Mnohdy mu stačil jediný pohled do mapy a věděl, kudy jet. Ve volném prostoru se cítil nejlépe a proto nemusel hledat.
Proč tohle nefunguje i v uzavřených prostorech netušil. Bude se to však muset naučit. Zbytečně nehledat a přitom nacházet.