ČLÁNEK Z NOVIN- Alpské lyžování

MLADÉ LYŽAŘSKÉ NADĚJI POMÁHÁME
S REHABILITACÍ PO ÚRAZU
Jedenadvacetiletá Helena Schrommová z Jeseníku patří mezi naděje Světového poháru a možné kandidáty na účast na XXIII. zimních olympijských hrách, které se uskuteční v jihokorejském městě Pchjongčchang v roce 2018. Aktuálně se však potýká s dvojitou zlomeninou holenní a lýtkové kosti. Už tři měsíce rehabilituje mimo jiné v Priessnitzových léčebných lázních a věří, že se brzy vrátí k plnohodnotnému tréninku na sněhu.

Heleno, Ty se věnuješ možná pro mnohé ne tolik známé klasické lyžařské disciplíně – sjezdu (downhill). Čím je pro Tebe jedinečná a proč si „propadla“ právě jí?
-Myslím si, že sjezd přesně vystihují slova „rychlost“ a „adrenalin,“ a to je to, co mě v lyžování baví. Sjezd je ze všech lyžařských disciplín nejrychlejší a nejnebezpečnější, proto se mu říká „královská disciplína.“ Jezdím i jiné disciplíny, jako je super-G, obří slalom nebo slalom, ale sjezdu bych se chtěla v budoucnu věnovat nejvíce. Vždycky mě lákal, vyžaduje ale mnohaleté zkušenosti, které zatím postupně získávám. Výhodu má vždy ten, kdo pečlivě tratě downhillu zná a měl možnost už na nich závodit. Navíc u holek není zrovna oblíbenou disciplínou, takže je zde větší šance na úspěch. Ale také největší šance na zranění, což jsem potvrdila svým úrazem.

Kdy a kde se ti úraz stal?
-Už jsou to víc než tři měsíce. Spadla jsem na rakouském mistrovství v Saalbachu Hinterglemmu přímo v závodu.
Polámala jsem hůlku, lyži, ale teda hlavně nohu. Měli jsme smůlu na počasí, napadlo hodně sněhu, a to je ve sjezdu docela velký problém. V té rychlosti je velmi obtížné zatočit s lyžemi delšími než dva metry, takže i to hrálo velkou roli při mém pádu. Helikoptérou mě převezli do nemocnice v Zell am See, kde okamžitě proběhla operace a do nohy mi umístili 2 titanové destičky a 5 šroubů.

Máš vlastní fyzioterapeutku, fyzioporadce, kteří Tě dávají dohromady, nicméně na procedury docházíš i k nám do lázní. Jaké procedury a cvičení musíš podstupovat?
-Na konci každé sezóny je důležité dát tělo do pořádku, a protože pocházím z Jeseníku, tak k tomu každoročně využívám mimo jiné místní lázně. Teď mi lázně více než kdykoli jindy pomáhají být co nejrychleji fit. Rehabilitovat jsem začala už 2 týdny po operaci, kdy jsem měla ještě sádrovou dlahu. Některé procedury jako například magnety nebo Vas 07 (bezkontaktní elektroterapie) jsem mohla podstupovat už i se sádrou.
Protože jsem více než 2 měsíce nemohla na nohu došláp- nout, a navíc mám v noze kovové fixátory, musely se přizpůsobit i procedury, které se měnily v průběhu léčby. Pro mě bylo primární zbavit se otoku, takže jsem nejvíce chodila a stále chodím na vodoléčbu, ale také elektroléčbu a ruční lymfodrenáže. Po zranění mi atrofovaly svaly na noze, takže využívám elektrogymnastiku, která pomocí elektrických proudů pracuje s ochablým svalstvem a napomáhá k obnovení činnosti svalu. Denně absolvuji 3-4 procedury, někdy ještě s mojí fyzioterapeutkou pokračuji sportovně zaměřeným cvičením nebo podpůrným kinesio- tapingem.

První závody začínají až na konci listopadu, takže je dost času se dát dokupy. Do závodu se ale pustím, až budu v plné kondici a dovolí mi to trenéři. Možná mě to zranění má naučit trpělivosti, protože budu muset začít se základními lyžařskými cviky a velmi pomalu, což zrovna nemám v povaze.

-Apropo, jde vůbec downhill na závodní úrovni trénovat na našich sjezdovkách, nebo musíš být prakticky pořád v zahraničí?
V ČR není ani jedna sjezdovka, která by měla parametry na sjezd, takže převážně trénujeme v Rakousku, Itálii nebo Německu. Ale samozřejmě využívám i místní kopce, protože trénujeme i ostatní disciplíny, a byla by škoda nevyužít našich místních hor. Nejčastěji jsem na Červeno- horském sedle nebo v Koutech nad Desnou.

-Nebudeš se bát po tomto úraze opět postavit na start?
To se uvidí, až se postavím na lyže, ale snad ne. Na lyže se hrozně těším a paradoxně kopec, kde se mi úraz stal, je jeden z mých nejoblíbenějších na závodění, takže i tam se ráda vrátím. Opatrnější však nejspíš budu. Teď už vím, že ani já nejsem nezranitelná, jak jsem si do teď myslela, a šla do všeho hlava nehlava.

-Zpoza kopce, ze Šumperka, pochází Ondra Bank, který mimo jiné závodil s holemi Birki, které produkuje firma Tvých rodičů. Nemluvili jste o Tvém zranění a postupu rekonvalescence? Jeho soupis zranění je neskutečný, takže lepšího konzultanta snad ani nejde najít.
Ondra (Bany) je jeden z těch, kteří do toho jdou hlava nehlava i po tolika zraněních. Je až neskutečné, že po tolika úrazech byl schopný se vrátit a dosahovat ještě lepších výsledků. Jeho příběh je pro mě určitou motivací vrátit se do lyžování ještě s větším nadšením. S Ondrou jsem komunikovala hned po operaci. Doporučil mi jeho vlastního lyžařského fyzioterapeuta, který komunikuje s mým doktorem a trenérem a dohromady vymýšlejí procedury a cviky, které by mi mohli pomoct.

-Kdybys nemohla lyžovat, čemu by ses věnovala?
Kdybych nelyžovala? Já myslím, že bych i tak skončila u nějakého sportu. Miluji windsurfing, kolo, tenis, volejbal a další. Kdybych se měla sportu vzdát obecně, cestovala bych a učila se cizí jazyky, třeba čínštinu, což byl vždycky můj sen.

-Máš své lyžařské vzory? Tvůj pes se jmenuje Bode Miller?!
Ano, jmenuje. Mým největším lyžařským vzorem totiž byl a vždycky bude americký lyžař Bode Miller. Byl vždycky jiný, takový „rebel“ ve všem, měl hlavně svůj styl lyžování a byl dost podceňovaným lyžařem. Má ale za sebou neskutečné výsledky jako vítězství na olympiádě nebo výhry ve Světovém poháru a přitom šel svou vlastní cestou k úspěchu. Osobně ho neznám, za to s mým druhým lyžařským vzorem se znám a měla jsem tu čest s ním absolvovat letní soustředění v Kanadě. Jan Hudec je jedním z nejlepších kanadských lyžařů, držitel olympijské medaile a prostě borec, který už má za sebou taky pár těžkých zranění a vždy, když se vrátil, tak byl ještě lepší než předtím, a to já mám taky v plánu!