Když mě Múza políbí

Když slyším slovo inspirace, hned se mi vybaví slovo Múza. Už nevím, kde jsem jej slyšel poprvé ani kde naposledy, ale představuji si, že její políbení znamená nával inspirace. Něco jako nával emocí v moment, kdy vidíte něco krásného nebo naopak špatného.

Zdroj: Pixabay - CC0 licence

Ani nevím, jestli mne líbá často Múza nebo jakým způsobem inspiraci čerpám. Někdy člověk inspiraci najde v momentě, kdy musí. Třeba napsat nějakou práci do školy nebo do zaměstnání, to inspirace hned přispěchá. Tedy ne vždy.

Někteří však mají sklon k tomu být Múzou líbáni větší, nebo je Múza líbe častěji a lépe? Asi to je také o predispozicích k určitým činnostem, o kreativitě.

Jaká je ale nejvyšší forma inspirace?

Ta, která přijde bez záměru, bez zjevného cíle (napsat seminárku kvůli zítřejšímu termínu odevzdání), spontánně. Ta, která přinese takový nával motivace a nápadů, že jsme sami překvapeni, jak je to možné. Díky této motivaci je tvořitel nebo spíše formovatel tohoto nápadu nebývale efektivní. Sám to vidím na sobě, když je téma, které mě osloví víc nebo mi přijde nějaká myšlenka shůry, dokážu vyplodit tolik slov, že se sám sobě divím. Na knihu to ale nestačí 😊 zase tolik a tak často Múzou líbán nebývám.

Vlastně i takový Steemit nebo blogy obecně jsou plny těchto návalů, kdo má inspirace více a dokáže ji převést do písemné formy, tak ji šíří mezi ostatní. Někteří z #cesky v tom dokonce vynikají a já jsem rád, že jejich návaly inspirace mohu vstřebat tím, že si jejich články přečtu!

Lze jít ale inspiraci nějak naproti? Lze ji vyvolat? Nebo, jak to udělat, aby mě Múza políbila?