Nejcennější

V tématu týdne jsem se díky vám seznámil s mnoha zajímavými místy či budovami. Za což děkuji. Ačkoliv rád poznávám nová místa, cestování mě, až tak tolik nebaví. Teď si trochu protiřečím, že?. Cestovat v jedné stopě považuji za jakýsi druh relaxu. Rozumějte klidnou jízdu po zapomenuté silničce a projíždět vesničkami českých luhů a hájů. Naopak jízda do rušného města, kde je potřeba sledovat značky, semafory, chodce a i okolní (kolikrát bezohledné) řidiče, opět na mě působí negativně.

Jedno místo v tématu nezaznělo. Když jej poznáme, je pro nás nové. Při každém jeho poznávání cítíme jistou dávku vzrušení. Které postupně slábne a slábne, až zmizí úplně. Proč? Prostě se stane běžnou součástí našich životů a postupem času se ztrácí pod haldou jiných více či méně důležitých položek v našich životech. Proč to tak je. Nevím. Možná proto, že čeho máme dostatek, začneme brát jako samozřejmost. Tento stav trvá jen do té doby, než to ztratíme. Teprve potom si uvědomujeme, co jsme ztratili a jakou to mělo pro nás hodnotu. Toto také platí zejména ve vztazích, ale to je zase jiná kapitola.

Jistě jste již pochopili, že celou dobu píši o domovu. O domovu každého z nás. O místě, kde se cítíme v bezpečí, kde můžeme s pocitem klidu usnout, přemýšlet či vychovat své potomky. Mnozí berou svůj domov jako samozřejmost a podle toho se (bohužel) k němu také chovají. Jenomže domov není možné koupit jako dům, či byt. Domov si každý buduje ve svém srdci. Pokud je rozbořen, na ruinách starého se nový buduje velmi těžko. Za mě osobně, jsem rád za místo ve kterém žiji. Za místo, kde se vystřídá chladné klima s horkým. Kde nehrozí zemětřesení nebo větrná tornáda. Za nejhorší je považována srážka s blbcem.Jsem rád za každého člověka, který děla svůj domov hezčí. Protože ať chceme nebo nechceme. Náš společný domov máme jen jeden. Je to, zatím, modrá koule svištící vesmírným prostorem. Někteří z nás dělají všechno proto, aby z našeho domova zbyla jen pustina. A tak jsem jsem několik míst našeho domova nafotil. To co jsem dnes viděl jako samozřejmost, příštích letech už může být jen vzpomínkou.

---

Na prvním obrázku můžete zahlédnout místního vodníka. Toť imaginární bytost. Na posledních. Svinčík po lidech. Být vyšší entitou, která by mohla rozhodovat o bytí a nebytí. Nejspíše bych experiment ve formě lidí ukončil. Protože to co lidstvo v globálním měřítku dělá se svým domovem, nebude mít obdoby celém vesmíru.