Lidi jsou ...

Už kdysi dávno mi někdo říkal, že nejhorší práce je ta, která se dělá s lidmi. Lidem se zkrátka nejde zavděčit. Tenkrát jsem to moc ještě nechápal, nyní už bohužel.

Pracovní den jsem zahájil pěkně z čerstva, nic jsem nezapomněl, ani svačinu ne. Byl jsem velice pozitivně naladěný. Počasí vypadalo slibně, i když mlžná mlha byla. Část linky je „vysoko“ v kopcích, tak mě to ani moc neprudilo.
V dopoledních hodinách jsem ještě několik dobíhajících cestující pochválil, jakou mají výbornou kondičku. Kdyby neměli, stejně bych na ně počkal. Platbu velkými bankovkami jsem také neodmítal a s úsměvem na tváři jim rozměnil z vlastní peněženky. Přikutálelo se mi i 1 Euro. Vlastně první celé Euro. Měl bych ho dát do vytrínky, jako skrblíkův desetník. Dokonce i kolega v důchodu, který tento den měl pracovní a touto pomocí vytáhl firmě pomyslný trn z paty.
Na dotaz, kde má povinnou důchodovou výbavu reagoval s úsměvem. Prý jako sedmašedesátiletý mladík na ni nemá ještě nárok. Povinnou výbavou zde byla myšlena hůl a taška na kolečkách. Dopoledne uběhlo tímto stylem velice rychle a v podobném rázu jsem očekával i druhou část služby.
V odpoledních hodinách již značně zhoustl provoz. Zejména kolem 14. hodiny. Nejenom, že na několika místech, kudy jezdím, jsou dopravní omezení. Takže pracovníci stavby zastavují provoz na nezbytně nutnou dobu. Zemědělské práce také finišují. Takže se to na silnici hemží traktory s Annaburgry (velký vlek), sem tam se nechá potkat řezačka, která zabírá větší část silnice. Vzhledem k tomu, že už byl i čtvrtek, také se občas vyřítil ze zatáčky osobák s pražkou „espézetkoou“. Pomyslnou třešničkou na dortu byla totální zácpa v Táboře v 15 hodin. Vzhledem k tomu, že zahájili rekonstrukci Budějovické třídy, která je vlastně hlavní tepnou skrz Tábor, nedalo se očekávat nic jiného. Jen v Táboře jsem už měl 15 minut zpoždění, což mě osobně ani tak nevadilo. Ovšem jak se ukázalo později, tak některým ano.
Ano, snažím se předvídat pokud možno všechny možnosti. Ale jasnovideckou školu jsem nenavštěvoval. Přišla starší pani a oznámila mi, že jezdím, jak s hnojem. V tu dobu bylo aktuální zpoždění 8 minut oproti jízdnímu řádu. Adekvátní odpověď, kterou jsem měl dát měla znít: „Co naložím, to vezu.“ Nebo: „Nejsme na závodní dráze.“ Bohužel jsem něco zableptal nesrozumitelného. Tolik jsem se soustředil na to co se děje přede mnou, až jsem si zapomněl hlídat záda. Samozřejmě stihla ještě podotknout, že za tuto dobu mohla mít umytá dávno okna. Bože, ta mi tedy hnula žlučí.
Samozřejmě se jedná o známou „firmu“. Již v minulosti psala mnohokrát do podnikové korespondence. Naposledy si velice stěžovala, že autobusy jezdí pomalu. Výsledkem bylo, že na všech linkách zkrátili dojezdové časy, samozřejmě i tam, kde to nebylo adekvátní.
Takže nyní jen oznámím, že možná přijde další „líbesbríf“.
Úplně z druhé strany. Nedávno jsem zase dostal vyčiněno, že jezdím brzo. Dotyčnému jsem se tehdy omluvil. Protože toto bych před vedením neobhájil. Nedráždil jsem ho, že jako cestující má být připraven na zastávce 5 minut před psaným odjezdem. Pouze jsem nyní přizpůsobil styl jízdy. Nyní, v „jeho zastávce“ čekám na správný čas. A že eventuelně nestihnu případné navazující spoje, je mi už úplně u pr*. Bože, já jsem tedy nakrklej.

Jak tedy jezdit? Nejlépe ze zastávek odjíždět o několik minut později a do zastávek přijíždět brzo. Kolony přeskakovat, traktory odstrčit do škarpy a porušovat nejen dopravní předpisy, ale zkusit porušit i ty fyzikální a to vše v zájmu „minutaření“.