Moje zima... Trocha nostalgie

Moc často na #tematydne nepíšu. Když se mi zrovna sejde téma s chutí. A to se právě stalo...

Jsem ročník 1967. Jsou tu i věkem významnější... Ale moc jich už není. Tím chci říct, že mám už na co vzpomínat. Ale zase tak moc vzpomínat právě nechci. I když vlastně taky...

Taky se Vám stává, že něco prostě nějak cítíte, že to tak má být, ale když se od Vás chce, abyste to někomu vysvětlili, tak vlastně pořádně nevíte, proč tomu tak je? Mně se to občas stává. A občas se mi fakt nechce přemýšlet...

Tak se schovávám za Pána Boha. To mě naučila jedna kamarádka. Ona je katolička. Já ne. Já jsem ten protestant. Navíc patřím k maličké, státem neuznané náboženské společnosti. A ještě jsem jen velmi volně přidružený... Tudíž jsem v jejích očích nebzpečný sektář, kterému vymyli mozek.

To vůči ní jsem začal používat formulaci, že mi něco víra zakazuje... Protože se mi nechce jí cokoliv vysvětlovat. Protože ona nevývratně ví, že jsem ten sektář s vymytým mozkem...

Takže má víra mi zakazuje nakupovat potraviny přes inernet a nechávat si je dovézt domů. Dále mi zakazuje jízdu taxíkem, vysedávání po hospodách a kavárnách, no a ježdění na hory... Proto ta zima. A ještě spoustu dalších věcí, co se mi zrovna nechce, nebo k nim cítím trvalý odpor.

Tak zaměřím se na to ježdění na hory. Když jsem bylo dítě, mělo jsem rádo zimu. Ale já vlastně mělo rádo všechna roční obdobé, páč každé mělo své kouzlo. Ale v zimě jsem se i v Praze cestou do školy a ze školy mohlo koulovat s kamarády a pak, po škole, vzít sáňky, nebo pekáč, nebo brusle, nebo prkýnko na bruslích a jít řádit do Stromovky, nebo do Letensklých sadů...

On totiž v zimě býval sníh a led i v Praze. A bývalo ho sdostatek... Hlavně šlo o tu legraci s kamarády. A uznávám, že třeba to prkýnko na bruslích bylo šíleně nebezpečný. Viděl jsem i (nepříliš)čistě ujetý palec...

I lyže jsem měl. Po někom. S koženým vázáním... S těmi najet do kandelábru, to bylo vzrůšo... Fakt, nekecám! Ajcemtrajcem!

No a na základce jsem byl na povinných lyžích. Měl jsem půjčené Artisky... Vázání moderní, kandahar... Dala se zvednout pata. Se zvednutou patou to byly běžky. S přimáčklou sjezdovky... Ale hlavní byla ta prča, když jsme v noci lezli k holkám...

Na střední na lyžáku jsme už propašovali nějaký ten alkohol. A na kytaru jsem parodovali Kryla nevědouce, že je to parodie... Zlatý časy...

I na vysoké byl lyžařský kurz. To už jsme mohli popíjet alkohol legálně. A k holkám na pokoj chodit taky legálně. To už nebylo úplně vončo... Ale taky dobrý.

No a pak jsem byl ještě jednou s kamarády, po revoluci. A vůbec mě to nebavilo. Já jsem ranní ptáče, oni sovy. A sjezdovka... To mě bere asi jako vyjet výtahem do 11.patra a pak sbíhat dolů schody... No. Pro pobavení kolektivu jsem vklouzl i do snowboardu... A jedna holka se při pohledu na mě vážně počůrala smíchy a musela se jít převlíct... Jo, na chatě byla taky prča. Ale pak ta rána... Kamarádi si pak pořídili děti. Ty řvaly. Tak jsme přestal jezdit.

Asi třicet let jsme na horách nebyl. Syn to má blbý. Naposledy byl v praze sníh na chvíli předloni. Loni ho žena vzala na týden do Jizerek. Tam byl sníh taky mokrý a málo...

Ty moje náboženské důvody. Není špatně, když si jdete zařádit na kopec za barákem. Ale jet autem sto kilometrů... Bojovat o místo na parkovišti. Platit hříšné peníze za vleky... Za půjční lyží. Pořizovat si výbavu... Apropos kam jezdí lyžovat Číňani a Bangladéšani?

Prostě cítím, že je to rozmařilost. Zbytečnost. A nebaví mě to. Já si nejraději doma čtu. Chudák syn... Teda, ja se kvli němu také zvednu. Třeba do bazénu, na kolo... Kdyby napadalo v Praze, mám v pohotovosti sáňky... Ale lyže, ba hory... To ať se na mě nikdo nezlobí, to ne...

Tak nezbývá než doufat v pranostiku. "Svatý Matěj ledy láme, když je nemá, nadělá je!"

Jo a o tom, proč je můj syn chudák, si ještě někdy dovolím jeden článek...

(Fotky mi pořád nejdou vkládat. Musel bych to dělat přes koleno, tak zatím prostě nebudou.)