Soudní reforma M.Terezie, jak to bylo s mučením?

Není na světě všechno černobílé. A jak se svět mění, co bylo včera pokrokové, to je dnes zpátečnické. A naopak.

​Ve středověku se každé pořádné královské město snažilo dosáhnout privilegia hrdelního práva. Tedy že smí samo soudit zločiny, které se udály v jeho okrsku a vynášet i hrdelní tresty. K tomu patřila instituce městské šatlavy a katovny s osazenstvem. Patřilo to k prestiži...

​Ale osvícenský absolutismus, jako každý totalitní režim, potlačením osobní svobody a mnoha dalšími opatřeními dosáhl značného omezení všeobecné kriminality.

Městských soudů bylo najednou zbytečně moc. Soudci měli jen chabé vzdělání a malé praktické zkušenosti. To platilo i o katech. Každý si mučil a popravoval, jak uměl a jak ho napadlo.

​A do toho bylo zřeba vnést trochu pořádku. M.Terezie nechala v Českých zemích jen tři hrdelní soudy. Ty zbylé se proměnily v jakési přestupkové komise.

Reformováno bylo i mučení. Což je to hlavní, o čem chci dnes psát.

Zjednodušene. Mučení se nařizovalo, jestliže existovaly i jiné důkazy proti domnělému pachateli a on se přeci nechtěl přiznat.

Celé skupiny obyvatelstva mučeny být nesměly. Například šlechtici, důstojníci, dvorní radové, duchovní, těhotné ženy, dále osoby blbé a poloblbé. (Dobové termíny.)

​Existovalo dvojí mučení. Lidské a nelidské. Lidské bylo takové, které měl vyšetřovaný přežít bez trvalých následků. Při nelidském mučení se počítalo s tím, že vyšetřovaný pravděpodobně nepřežije. Soud mohl nelidské mučení nařídit jen ve výjimečných případech. A to: Jestliže pachatel usvědčený jinými důkazy nechtěl prozradit, kdo je jeho spolupachatel, kde je ukryta kořist, případně kde je drženo rukojmí.

Při každém mučení byl přítomen lékař, který vyšetřovaného důkladně změřil, zvážil a zhodnotil jeho zdravotní stav. Pak společně s katem dohodl konkrétní plán mučení.

​Kat byl vybaven příručkou (s obrázky a popisky), kde byla názorně ukázána metodika jednotlivých mučících procesů. Na základě váhy a míry bylo stanoveno, kolikrát má kat čím zatočit. (Například při napínání na žebřík, drcení lebky železným páskem, nebo při drcení prstů v palečnici.)

​Nejprve bylo vyšetřovanému detailně vysvětleno, co a jak mu bude působeno. Pak se teprve přistoupilo k mučení. U mučení byl kromě lékaře přítomen písař, který zapisoval průběh mučení - otázka, průběh mučení, odpověď...

​Jestliže se vyšetřovaný přiznal, byl okamžitě sňat z mučidla a lékařsky ošetřen. Pak dostal půl hodinu na vzpamatování. Po půl hodině byl dotázán, zda-li se přiznal k tomu, co skutečně spáchal, nebo jen pod dojmem bolesti. Když odpověděl, že je nevinný a přiznal se jen kvůli bolesti, byl dán znovu na mučidla. Pokud byl třikrát mučen a třikrát výpověď na mučidlech odvolal, nesměl už být dále mučen a pohlíželo se na něj, jako by se nepřiznal.

​Samozřejmě, že se našli práva znalí vykukové, kteří se přiznali vždy při prvním utažení a pak třikrát odvolali. Většina vyšetřovaných ale tuhle fintu neznala a advokáti tehdy neexistovali, aby ji poradili.

​A to je pro dnešek celé. Zdá se Vám tehdejší vyšetřovací postup krutý? Nelze hodnotit z dnešního úhlu pohledu. V tehdejší době to byl pokrok!

​

P.S.: Myslím, že ještě něco o popravách napíšu. Vzpomněl jsem si na několik jednotlivých, opravdu zajímavých případů...

​

​