Filatelie a padělky

Myslím, že to většina z Vás zná, ale... Zmínil jsem pana Robina Hilla, který dal britské poště použitelný návrh na poštovní známku.

Newtona údajně trefilo jablo, když ho napadla přitažlivost. Pan Hill uviděl poštovního úředníka, který přinesl dívce dopis. Tak se na něj (na dopis) radostně vrhla, že je to od milého... Ale pak ho vrátila (ten dopis), že nemá peníze na vyplacení.

Pan Hill byl dojat a dopis vyplatil. Ku podivu, dívka se mu to snažila rozmluvit. Ne z upejpavosti... Když pošťák odešel, vysvětlila panu Hillovi, že takhle to měla s milým domluvené. Na obálce byly značky, které obsahovaly sdělení. V obálce byl jen prázdný papír. Že to tak nedělají sami...A pan Hill dostal nápad.

Takže poštovní známka měla bránit podvodům. Mimo jiné. Sama se však stala podvodníkům vítaným terčem.

Zpočátku dokázal známku padělat každý trochu lepší tiskařský dělník. Ale problém byl odbyt. Tisknout známky pro vlastní potřebu a okruh blízkých se příliš nevyplatilo. Bylo to navíc velmi riskantní, doslova to ukazovalo na pachatele.

Britská justice neměla s padělateli a podvodníky problém. Že nebyla známka definována zákonem? V Británii soudy nesoudí podle zákonů, ale hledají spravedlnost. Stačilo, když porota uznala odbžalovaného vinným, že se neoprávněně na něčí úkor obohatil.

Po čvrtstoletí se objevili sběratelé. A najednou se objevili i první podnikatelé, kteří je chtěli uspokojit . Obchodníci se známkami, "objevitelé", kteří cestovali od vesnice k vesnici a ptali se, jestli někdo nemá starou korespondenci... "Kouknou se, paninko, na půdu..."

Nejkurióznější mi připadá příklad obchodníka, který kamsi cestoval. Stavil se v hostinci. Měl strašný hlad. Snědl něco, co mu příliš nevonělo, a už běhal na latrínu... Ale byla jen jedna na celou hospodu. Náš obchodník tam musel velmi často, tak mu hostinský provinile nabídl, aby používal jednu starou, nepoužívanou, na dvoře. ("Dvacet kroků přes dvůr, kolem hnoje a tam to každej musí najít...")

A obchodník, jak tak vsedě zíral před sebe, vidí, že škvíry ve dveřích jsou utěsněny velmi starými novinami... Na kterých jsou vylepeny novinové známky! Modré, červené, RUŽOVÉ Merkury prvních sérií!

Takže po vykonání potřeby vysadil pan obchodník dveře staré latríny a šel se ptát pana hostinského, co za ně chce... Hospodský si myslel, že se host z průjmu pomátl, ale prodal... Obchodník přijel domů vlakem se dveřmi od latríny, hubenější, zelenější, ale o hodně bohatší...

Samozřejmě, že někdo se pokoušel i tisknout známky neexistujících, exotických, zemí. Nebo zemí skutečných, bez souhlasu jejich autorit. Ale po pár měsících se objevily první katalogy. Tihle primitivní podnikavci moc "hejlů" nenachytali.

To jiný podnikatel rovnou oslovil ekvádorskou vládu. Nabídl jí, že na své náklady zavede v jejich zemi známky. Podmínkou je, že každá známka bude platit jen rok. Pak bude zavedena nová. A obchodník si ze svých tiskařských ploten bude smět tisknout staré, neplatné známky, kolik chce. A zásobovat s nimi všechny filatelistické obchody na světě... Některé vlády se poučily. A dělaly to pak samy.

Od počátku se sběratelé dělili na dva druhy. Někteří sbírali známky neprošlé oběhem, někteří sbírali známky použité. Známky tisknuté pro filatelisty neprošlé oběhem byly bezcenné. Ale když byly během svého roku platnosti použity, tak už cenu měly... Takže si stačilo opatřit trochu razítkové barvy, udělat si z brambory "razítko" a...

Samozřejmě také bylo možné zajít za známým poštmistrem... Tomu se říká "padělky z ochoty". Nakonec i nějaký obchodník zajel do Ekvádoru a zaplatil místnímu poštmistrovi, aby přetočil své razítko o pár let zpět a hezky čitelně razítkoval...

A příště si dáme podvody a padělky tochu sofistikovanější...