Víra, láska a naděje

Rozhodla jsem se zamyslet nad tématem týdne, které vyhlásil můj mužíček @jjprac.
Víra je pro mě velmi zásadní a osobité téma. Každý má právo na svou víru. Tedy i na to v Boha věřit i nevěřit. Já osobně jsem svou víru hledala a vlastně ji asi tak trochu ještě hledám. To je totiž taková celoživotní úloha :)

Víra, je pro mě jako živý organismus, který se vyvíjí a roste. Jinak jsem víru vnímala a chápala jako dítě, jinak jí vnímám dnes. V Boha jsem vlastně věřila už od dětství. Nevím jestli na tom měla zásluhu i moje babička, která byla věřící a u které jsem v dětství trávila dost času, nebo jestli jsem to tak jenom prostě cítila..
Dřív mě víc zajímalo co je to vlastně kolem nás a co je to za svět, který více nebo méně vnímám i když ho nevidím. Zajímalo mě, jaké mám schopnosti i možnosti něco ve svém životě ovlivnit. Jak už jsem jednou zmínila, šla jsem cestou od fascinací záhad směrem k duchovnějším hodnotám. Jediné co jsem odjakživa cítila, bylo že je něco víc, než to co vidíme a můžeme si na to sáhnout. Věděla jsem, že kromě toho světa který známe, existuje i ten který je nám zdánlivě skrytý. Má hlavní víra (kromě víry v Boha, která s tím vlastně souvisí) je ta, že existuje nehmotný svět který obsahuje víru, lásku, emoce, energie a všechno to, co k nám vlastně patří a je součástí našeho světa i když to nevidíme.

Podstatou takové víry je pro mě také to, že mi ji nikdo nemůže zpochybnit. Je to prostě něco co cítím a i kdyby mi všichni okolo tvrdili opak, vím jak co cítím a v co věřím. Věřím v Boha, věřím v to že Bůh nás provází, ať už o to vědomě stojíme, nebo ne. Věřím v to, že život máme ve svých rukou a také v to, že nežijeme jen jeden život. Věřím že se rodíme v různých časech a v různých podobách a že si to naše duše zvolila ke svému "vývoji a růstu".
Věřím ve víru a lásku, jako takovou.

Foto: pixabay