sport

Když jsem byla malá jezdívala jsem na tábory. Vždy se tam pořádaly olympijské hry pro děti. vždycky jsem vyhrávala, nikdo mě neměl rád, to samé i na zimních táborech, vyhrávala a nikdo mě neměl rád.
Dobře jsem běhala, vyhrávala jsem, ale nikdo se semnou nebavil a když jsme hráli vybíjenou vždycky jsem zůstala jako poslední.
Jednu dobu jsem si říkala, že se mi to snad jen zdálo a že si to vymýšlím, abych omluvila to, že mě veškerá fyzická aktivita přestala bavit, jenže doma byly diplomy a tam to stálo černé na bílém. Pak mě to přešlo.
Pak po čase jsem chodila do různých spolků a hrála jsme ledasco. Jenže fór byl v tom, že jakmile o nic nešlo tak jsem prostě vyhrávala a šlo mi to, ale pak, když se jelo na turnaje nebo zápasy tak jsem nebyla schopná uhrát ani jeden bod a všechno jsem kazila.

Ahoj jsem gaučák.

Docela dost věcí mi zase došlo a nejsmutnější s toho je, že jsem to celé vzdala . Nejen co se sportu týče. Stačí na mě štěknout a zalezu. Nebaví mě to. Lidi jsou šupáci.
Včera jsem dělala mé lepší polovičce terapeuta, hodně mu to pomohlo a mě to hodně bavilo ( vím že se to nemá dělat, ale mě to je jedno, vím, že to dám v pohodě, pak se mě ptal kdo pomůže mi a jestli mi to nevadí. nevadí, dokonale jsem se odosobnila. pak jsem řekla že vím hodně dlouho že mi nepomůže nikdo. moje psycholožka je povinnost, kterou jsem naordinovala sama sobě ať mám lepší pocit, který sem tam mám, ale dlouhodobě mi to nepomáhá). sem tam něco vyřeším, ale jen protože já chci. na terapii je oka, že oni jen poslouchají, je to jen taková snová záležitost, která v lidech vzbuzuje kopu mylných dojmů. sem tam se na něco zeptají, sem tam vás vráti na koleje...