Balada

Dvě hodiny zbývají do slunce západu
a to nejlepší je čas na kratičkou baladu.
Lehké téma, žádná hrůza,
to jen ježka políbila můza.

Na lesním paloučku nedaleko bezu,
seděl ježek u pařezu.
Před ním na krtčí hromádce,
skoro jako v pohádce,
krtčí drobotina seděla
na jeho příběh čekala.

Strejdo ježku, vyprávěj, jak to tenkrát bylo,
než plno nás se narodilo.
Ježek potěšen zájmem tím, trochu zdržovati chtěl,
leč s taktikou tou neuspěl.
Tahle drobotina zvláštní byla nejen na pohled,
oblíbila si podvečerní svět a všechno chtěla hned.

Dobrá tedy, klidně seďte
a můj příběh poslouchejte.

Váš tatík Krteček
měl tady na paloučku domeček.
O kus dál jiná krtina byla
a v ní vaše maminka žila.
Jednoho dne, spolu ti dva setkali se.
Mámě táta převelice zalíbil se.
No, co vám budu vyprávět,
zatočil se s nimi svět.
Měla ho ráda, on jí měl také rád
a tak šel o její packu požádat.
Veliká sláva z toho tenkrát byla,
když se vaše máma tady u pařezu tátovi zaslíbila.
Já u toho taky byl
a svými slovy jim to potvrdil.
Od toho dne jsou stále spolu,
jídávají u jednoho stolu.
Vaše maminka má zvláštní přání
o němž nemá táta zdání.
Chtěla by jednou uvidět
tento velký svět.
Něco máte po ní.
Nevím, co se vám v hlavách honí.
Jste častěji venku, než dole v díře,
jako by jste podlehly mámině víře,
že i krtek může prohlédnout
a kousek světa venku zahlédnout.

Krtčí drobotina na krtině tiše seděla,
ježkův příběh hltala.
Slunce již za les zapadlo, les vrhal temné stíny,
chlad s tmou vplížily se do krajiny.

V tom jedna malá krtčice zvedla svou hlavičku.
Čumáček obrátila k obloze, hledajíc hvězdičku.
Z oček jí upadlo pár slziček,
v těch odráželo se stovky hvězdiček.
Já je vidím, šeptala.
Všechny kolem dojala.

Tady náš krátký příběh končí,
krtčí drobotina i ježek se s vámi loučí.