Krťa

Krťa

Krťa byla malá milá, šťastně osamělá krtčí slečna na vrcholu svých sil.
Osamělá byla né úplně dobrovolně, jelikož před léty přišla o celou svou rodinu.
Nosila ji stále v sobě a tak si ani tak osamělá nepřišla, i když by to tak z vnějšku mohlo působit.
S ostatními krtky se moc nestýkala. Nepřišel ještě ten správný čas. Říkala si neustále, že až nastane ten správný čas, vymění samotu za společnost, ale jak říkám, čas ještě nenastal a Krťa si užívala chvíle trávené sama se sebou.
Za ouškem nosila žlutou pampelišku, každý den bez vyjímky, a vždy kolem ní poletovala jedna včelka, tichý společník. Soukromě ji říkala Meduše.
Měla jednu zlváštnost, možná jich bylo více, ale tahle byla nejstěžejnější a nejzásadnější.
Oproti ostatním krtkům, se nejraději pohybovala na povrchu, dole v zemi jí to vůbec, ale vůbec nebavilo. Očička se za ty roky přizpůsobily dennímu světlu.
Sice neměla ostříží zrak, ale pro pobyt na povrchu bez zbytečného stresu to postačovalo.
Krťa nejraději chodila po lesíku, který považovala za svůj opravdový domov. Hledala mýtiny, kde by se natáhla a lenošivě sledovala šumění v korunách stromů a představovala si, že tam žije opičí rodinka a když se hýbají větve, tak ty opičky přeskakují z větve na větev. Taky se nechávala ráda šimrat na čumáčku paprsky, které skrze koruny stromů prosvítaly.
Velmi ráda se dotýkala packama mechu, borůvčí, větviček a spadaných lístků, taky malých hříbků, které se schovávaly ve stínu velkých spadlých stromů, aby jim nemohl nikdo ukopat hlavičky. Hřibky měly sloní pamět a dobře si pamatovaly na lidi.
Krťa moc ráda strkala čumáček do chladného potůčku, kolem kterého každý den chodívala a pokaždé tam jakoby omylem spadla. Byl to její rituál. Jen nevěděla proč tam nevejde jen tak, proč tam musí omylem padat.
Jednou potkala Krťa draka.
No draka, byl to malý dráček. Stáli naproti sobě asi tak dva metry od sebe a ani jeden nevěřil svým očím.
Krťa si sice vždy přála, aby byli draci opravdoví, zamilovala si je, když jí o nich vyprávěl starý Krťoš, její "kouzelný" dědeček.
Dráček koukal na Krťu a lehce se s toho šoku zakuckal a omylem plivnul směrem ke Krťě trošku ohně. Lekla se a ptala se proč na ni hnedle útočí. Dráček se strašlivě červenal a neobratně se omlouval. Nebylo to prý schválně, jen se lekl, myslel si, že krtci žijí pod zemí a žádného tu nečekal.
Představil se jako Krůťa, prý to zní zle, ale Krtě to přišlo spíš milé.
Krůťa se ptal Krtě co dělá nahoře a jak je možné, že nežije pod zemí.
Jednoduše mě to pod zemí nebavilo, tak jsem se rozhodla, že už dále nechci být pod zemí. Na zemi je toho tolik k vidění a hlavně tu není tma, jen v noci a i přestože je noc, vidím hvězdy a já hvězdy tuze ráda, to pod zemí nevidíš. Vlastně tam nevidíš vůbec, víš.
A nepříjdeš si takhle sama? A nebojíš se?
Ne proč bych se měla bát? Nejsem sama. Nikdy.
Na zemi je hodně nebezpečných věcí a hlavně lidi.
Já už jsem poslední dráček. A kdo za to může? Lidi.
Mají strach, škodí, protože mají velký strach, těm se raději vyhýbej a nechoď pryč z lesa...
Krťa si s Krůťou ještě chvíli povídali a pak se museli rozloučit, ale slíbíli si, že se za týden zase sejdou. Krťa byla ráda, že našla nového kamaráda a že se zase něco nového dozvěděla. O lidech slyšela jen spoza zavřených dveří, když se o nich bavili dospělí krtci a jí vždy přišlo, že se jedná o monstrózní strašidla a výplod fantazie dospěláků. A stejně si už ani moc nepamatovala co se tehdy říkalo.
Když se setmělo, zalezla si do kmenu stromu a přikryla se mechovou přikrývkou a měla ty nejůžasnější sny a po dlouhé době si je i pamatovala.

Sama nikdy nepotkala lidi, protože ti už hodně let do lesů nechodili. Byla ráda jak za sebe, tak za svého nového kamaráda Krůťu.
V jiné realitě, by totiž byli dávno mrtví, protože v jiné realitě lidi stále do lesů chodí a ničí a zabíjejí vše co jim příjde do cesty. Bez rozmyslu, bez ptaní, bez emocí, bez …

A kdo jsem já? Já jsem člověk, mimojiné, každý den se omlouvám a každý den se stydím. A každý den čekám, kdy už konečně potkám Krťu a Krůťu spolu s rodinkou opic, která se usídlila na naprosto nepatřičném stromě a vůbec mi nevadí, že opičí rodina je Krťi výmysl.
Jsem člověk a s celého srdce se omlouvám.

tady bydlí Krťa...foceno mnou..česká republika, kdesi kolem Olomouce.