Motor

Tři hodiny. Pro někoho pozdní večer, pro jiného začátek nového dne. Nuceně procitám a snažím se svůj mozek nastartovat jako motor auta. Stejně jako studený motor, tak i můj mozek začíná roztáčet myšlenkové pochody.

Pomalu si uvědomuji svůj skutečný svět. Mou přítomnost v realitě, do které jsem se narodil a začlenil jsem se do společnosti. Do místa, které společnost pro mne vytvořila a očekává, že na něm setrvám a budu vykonávat předem určenou práci. Stejně jako motor osazený v autě, schovaný pod kryty a haubnou. Každý o něm ví, ví kde se nachází, ale pozornost se mu věnuje, až když přestane auto jet.
Jsem motor, na který se nikdo nepodívá a jen se očekává výkon.

Dívám se na okolní svět, ani nepotřebuji růžové brýle, abych jej viděl s optimismem. Mám ho ještě dost nebo už jen zbývá posledních pár kapek? To je moje palivo, které potřebuji k svému chodu. Jen nevím kolik jej ještě mám ve své imaginární nádrži. Designér mého já zapomněl navrhnout cosi jako palivoměr. Možná je to tak lepší, ani motor v autě neví kolik paliva má a může jet na plno až do poslední kapky. A až dojde, stejně se to dozví. Prázdná nádrž je předzvěstí posledního odpočinku.

Každý den se startuji pro společnost, která úžívá mé síly, snad k vyšším cílům. To se mi nepřísluší vědět, vždyť jsem jen motor. Nemusí to tak být, stačí si napsat tužkou své sny. Jednoho dne mi přijde obálka, která bude naplněná jen mými sny. Jen napsat a odeslat, tak málo stačí.

Je už večer. Pro někoho druhá část dne, pro jiné čas odpočinku. Žádost o svůj sen odkládám na zítra, rychle a jistě odpadám do říše snů. Snů, které bych chtěl prožít, místo toho, abych se na ně v noci jen díval a po zaznění budíku si je jen matně vybavoval.

Stále držím vrabce v hrsti i když denně jezdím okolo holuba na střeše.

---

Tento text vznikl do storyteller za zvuku tónů kapely Apocalyptica