Hotel

Přidávám sem povídku, kterou jsem napsal asi před deseti lety, pokud se bude líbit můžu pokračovat v publikování dalších příběhů...

---

Kapky horké vody mi dopadají na kůži a v nekonečných proudech mizí do zapomnění. Sedím schoulená ve sprchovém koutě luxusního pražského hotelu a jediné co si z toho luxusu opravdu vychutnávám, je jen ta voda, co odplavuje všechny mé vzpomínky. Potkali jsme se právě tady v tomhle hotelu. On byl inteligentní, šarmantní se smyslem pro humor. Já krásná, mladá a odvážná. On byl ženatý, já hloupá. Scházeli jsme se pravidelně na tomto místě, v tomhle hotelu, na tomto světě. Já blbá si myslela, že kvůli mně snad opustí rodinu. Chtěla jsem mít všechno a nakonec, po tom všem nebudu mít nic. Jen vzpomínky, které se snažím odplavit.

Dnes je to naposled co budeme spolu, tak ať si mě pamatuje co nejlíp, doufám, že mě nikdy nebude moct vymazat z hlavy a já snad zapomenu.

Stojím nahá před zrcadlem v koupelně, z rozpálené pokožky se ještě vypařují poslední, společné okamžiky. Vidím odlétat snídani na pláži, polibek na dobrou noc a všechny ty úsměvy. Koukám na sebe a vím, že jsem krásná a budu se mu líbit, musím se mu líbit. Jsem celá holá až na proužek jemných chloupků v podbříšku, takhle jsem se mu líbila nejvíc. Navoním se jeho oblíbeným parfémem a obleču do prádla, které mi dal, ale ve kterém jsem se vždycky styděla. Dnes se nezastydím.

Tak sakra kde vězí, už tu měl být. Ručičky neúprosně tikají, chodím sem a tam a minuty se zdají jako hodiny. Tohle mi přece nemůže udělat, měla to být naše společná chvíle, naše rozloučení. Říkal, že jeho žena začíná něco tušit, ale slíbil…..musí přece dojít!

Ozvalo se zaklepání na dveře a já jdu otevřít, nahodím nejsvůdnější pohled a zatáhnu za kliku, čekám, jako vždy, elegantního muže, ale stojí přede mnou žena. Prohlíží si mě zkoumavým pohledem, nic však neříká a vstoupí do pokoje, ten prolítne stejným zkoumavým pohledem. „ Koukám, že jste si dopřávali, já nebyla v podobném pokoji ani o svatební cestě.“

Snažím se něco říct, ale nedokážu přijít na žádná slova, jen skousnu ret a dál mlčím. Chvíli stojíme naproti sobě a hledíme si do očí. Prohlížím si ji, je celkem pěkná, o něco starší, ale přesto pěkná. Proč mi ji nikdy neukázal? Čím déle si sebe navzájem prohlížíme, tím je napětí nesnesitelnější. Tak už sakra něco řekni, křič, nadávej mi, vraž mi pár facek, hlavně ať už je to za námi. Nikdo však dál nic neříká. Jen ona se začne svlékat. „Co, co to děláte?“ Stojím jako zkoprnělá a jen bezmocně sleduju, jak z ženy přede mnou postupně mizí všechno její oblečení. „Proč to děláte?“ zeptám se a snažím se dívat jinam.

„Co by, jsem tu místo mého muže.“ Řekne a hodí na mě svou podprsenku. „Takhle to tu přece děláte, nebo ne?“ Začne se pomalu procházet kolem konferenčního stolku a prsty přejíždět po jeho okrajích. Já jen dál neschopna žádného slova, couvám, až narazím na kraj postele, zavrávorám a spadnu do sedu na postel.

„Vím, že vám slíbil poslední setkání, tak jsem tu místo něho. Ráda bych také zjistila, co na vás viděl.“ Pomalu se ke mně blížila jako puma ke své kořisti, nohu kladla před nohu, šla pomalu a ladně pohupovala boky. Já pořád sedím na posteli a nemůžu se už ani hnout, nevím co mě svazuje, možná pocit viny, jsem prostě v jakémsi nepopsatelném šoku. Blíží se, je blíž a blíž až nakonec stojí nade mnou. „Svlékneš se, nebo to mám udělat já?“ pohladí mě. „Tak jak jste to s mužem dělali?“

„Já, já nevím.“

„Ale víš! Hladil tě takto po tvářích?“ Začne mi přejíždět prsty přes pusu a druhou rukou zajíždět pod košilku. „Mě to dělá taky, ukaž co ti ještě dělá.“ Vezme mé ruce a položí si je na prsa. „Tak dělej, přece dobře víš, jak je hladívá, musel ti je taky takhle hladit nebo ne?“ Mám ruce na jejích prsou, ale nedokážu se pohnout. Začne ze mě sundávat oblečení, když mi sundá podprsenku, zakryju si prsa rukama, a když jsem úplně nahá, jen stáhnu nohy k tělu. Sedím schoulená na posteli a ona stojí hrdě napřímená nade mnou. „Lehni si, ať si tě můžu celou prohlédnout“ zazní vlídně.

Pořád sedím s koleny u brady. „Tak si lehni!“ zařve. Pomalu se natáhnu na postel. „Koukám, že jsi pěkně připravená.“ Zkoumavě si prohlíží můj klín. „Cos chtěla dneska dělat? Měl tě líbat po celém těle?“ Klekne si nade mě a začne mi přejíždět prsty přes prsa. „Takhle je vždycky hladí!“ Zmáčkne je až to zabolí a vrazí mi jazyk do pusy a začne mě líbat, připadám si zneužívaná, ale nemůžu s tím nic dělat. Připadám si strašně odhalená, ne jen před ní, ale před celým světem, jako by mě teď všichni viděli.

Stěny pokoje se rozestoupí a naše postel vjíždí na pódium před plný sál lidí. Obrovský reflektor osvětluje jen naší postel, všichni v publiku mlčí, každý sleduje se zatajeným dechem představení, které se mu naskýtá. Housle při každém dotyku úst na mé tělo zahrají tón. Tóny se z pomalých táhlých mění ve více dynamické, přidávají se další nástroje, vzniká melodie, hudba graduje, až ve velkém finále zní celý orchestr. Celé divadlo stojí na nohou a tleská, všichni hlasitě řvou, jen já sedím na očích všech sama na posteli a mlčím.

Ještě pořád sedím na posteli, když vidím ženu odcházet z pokoje. Nakonec vstanu a zavřu se ve sprše, doufám, že voda všechno odnese, přeji si, aby se všechno ztratilo v odtokovém kanálku, kromě vody tam však nic nemizí.