Kdo si hraje nezlobí

Psát v rámci „Témat týdne“ jako poslední s křížkem po funuse má jistou výhodu. Dané téma již bylo probráno snad ze všech stran a každý jej uchopil zcela po svém. Navíc padlo již mnoho různých myšlenek a vy tak nemusíte složitě vzpomínat. Mnohé vzpomínky se vám totiž vybavily již v průběhu týdne při čtení příspěvků ostatních.

^Pixabay.com

Ranné dětství

---

Mé první „elektronické hraní“ jsem zažil díky dědečkovi, který nám z Německa a ze Sovětského Svazu přivezl digitální hry, takové tehdejší „gameboye“. S Vlkem jsem sbíral vajíčka (pokud se tedy nepletu) a na dalších digihrách jsem hrál tenis nebo fotbal. U strýce jsem si jednou zahrál něco na Atari, ale rozhodně již netuším, co to bylo. Navíc jsem nehrál moc dlouho, jelikož než strýc hru připravil, spravilo se počasí a vyrazili jsme s ostatními dětmi ven. Hry doma se hrály jen a pouze za špatného počasí.

Seznámení s počítačem

---

Asi ve druhé nebo třetí třídě nás paní učitelka vzala poprvé do počítačové učebny. Byly tam všehovšudy dva počítače. A tak než se nás všech třicet vystřídalo před obrazovkou, kde jsme řešili matematické úlohy, byl konec hodiny. Vždy po vyučování jsme mohli do této učebny za dozoru jednoho pana učitele, to jsme se zase mohli seznámit s Karlem a tedy i se základy programování. U jednoho ze spolužáků jsem zažil něco neskutečného. Měl doma také počítač! A já jsem si mohl zahrát první skutečnou hru. Stal jsem se pilotem vesmírné lodi a brouzdal dálavami vesmíru, tedy pokud jsem se zvládl vyhnout všudypřítomným meteoritům (jak se hra jmenovala, to si již nepamatuji, ale ona vesmírná loď byl pouze bílý blikající trojúhelník na černé obrazovce).

^Pixabay.com

Televizní hry

---

Netuším zda to byl vánoční dárek nebo ne, ale jednou se u nás doma objevily televizní hry. Už si nevybavím zda šlo o osmi nebo šestnáctibitovou verzi a zda se jednalo o konzoli značkovou nebo ne. Každopádně to byla konzole na ony žluté kazety (o těch již psala @pipiczech). Tehdejší grafika byla plná pixelů, ale nám to vůbec nevadilo. Bylo to pro nás totiž něco zcela nového, do té doby prakticky neznámého a nevídaného a navíc barevného. (Mimochodem, kdysi jsme netušili nic o žádných pixelech, pro nás to byly zkrátka kostičky.) Tady jsem si však již her pořádně užil. S bratry jsme sváděli bitvy „Tank proti tanku“, hráli jsme tenis a závodili jsme ve formulích. Každý za sebe jsme pak zachraňovali princeznu ze spárů draka. Vždyť kdo by nechtěl zachránit princeznu, navíc jako obyčejný dělník - tedy instalatér. S Mariem a Luigim zkrátka princům odzvonilo, do popředí se dostává pracující lid!

^Pixabay.com

Padající kostičky

---

Tetris - zná jej snad každý komu je více než dvacet let. Tak tato digihra mě provázela nesmírně dlouho. Po bytě úplně všude (ano úplně všude - i ve vaně) a samozřejmě také všude na cestách. Skládat kostičky vedle sebe tak, abyste hráli co nejdéle a nasbírali co nejvíc bodů. Neskutečně jednoduchá, ale také neskutečně chytlavá hra. Samozřejmě černobílá, ale to mi nikdy nevadilo. Hra tříbila logiku, rychlost uvažování a „přemýšlení několik kroků napřed“. Na této nesmrtelné hře je vidět, že krása se skrývá v jednoduchosti.

^Pixabay.com

A konečně - počítač

---

Mohl bych popisovat jak jsem u kamarádů hrával příběh prince z Perské říše, jak jsem s Dukem střílel po všemožných příšerách a jak jsem se toulal po hradě plném vojáků Wehrmachtu a SSmanů. Jak jsme na druhém stupni základní školy stříleli po slepičkách, tedy když se zrovna pan učitel nedíval a později se mne snažili spolužáci přemluvit, abych s nimi hrál Bulánky. Mohl bych psát o svých zkušenostech ze hry Dobyvatel a o tom jak jsem nahlašoval chybné otázky. Mohl bych psát o mnoha jiných hrách, o kterých zde již psali jiní. Ale má zkušenost by asi nebyla o mnoho jiná než ta jejich. Hrál jsem mnoho her. No, hrál!? U některých jsem vydržel jen pár dní, u jiných pár hodin a u některých jen pouhých pár minut. Zmíním tedy některé hry, u kterých jsem vydržel delší dobu.

^{Screenshot z první místnosti}

Tak nějak mne vždy bavily mnohem více hry, které měly tříbit logické uvažování a hry s příběhem. Proto jsem se, asi někdy v roce 98, stal agentem Fakt Děsně Tajné Organizace. Řekl bych, že jsem jím byl nejméně jeden rok. A to ne proto, že by mi tak dlouho trvalo hru dokončit. Hrál jsem ji několikrát od začátku do konce. Vysvobozovat rybičky ze zabarikádovaných místností, pomocí přesouvání předmětů, mě zkrátka bavilo. Nevadilo mi procházet poněkolikáté ty stejné místnosti (u těch složitějších jsem si stejně nepamatoval postup a tak jsem na něj musel opět přijít). Nejdůležitější totiž bylo, aby agenti FDTO mohli pokračovat ve své důležité práci. Nesměly se z nich proto stát rybí filety uvnitř uzavřené místnosti. (Takovou perličkou je, že po nějaké době poskytl Altar Games zdrojový kód a hra se začala šířit zcela zdarma.)

^Pixabay.com

Ale aby to nevypadalo, že jsem hrával jen logické hry.
Celkem dlouho jsem se také bavil jako taxikář Tommy Angelo, no taxikář. Tommy taxikářem byl, ale pak se začal živit trochu jinak. Alespoň jedna polovina všech kluků, chtěla být jako on (ta druhá polovina hrála roli policajtů). Ano, řeč je o hře Mafia z dílny Illusion Softworks. Tu jsem dohrál do konce dvakrát. Nutno říci, že napodruhé už mi hraní zabralo asi jen dva dny, které jsem pro nemoc stejně musel strávit na lůžku.
Asi dvakrát jsem se bavil také příběhem z Baldurovy Brány. Tento typ her mě skutečně bavil. Vlastně mě, alespoň na chvíli, bavily všechny hry, které se alespoň vzdáleně podobaly DrD (D&D). (O co jde? Těm skutečně zvídavým jistě poradí strýček Gůgl.)
A snad nejvícekrát jsem se účastnil bojů mezi dvěmi nesmiřitelnými velmocemi. Je pravdou, že mne asi mnohem více bavilo hrát si s Tanyou než s Yurim, ale vždy jsem dohrál obě kampaně. A to celkem s chutí. Vím, že svět Red Alertu II je už dávno pasé, ale mě provázel v dětství. A ve své době jsme nic lepšího neznali.

Omlouvám se, že jsem vyjmenované hry neseřadil chronologicky, ale přeci jen jsem tak nějak vzpomínal. Navíc je to již nějaký čas, co jsem něco hrál, pokud tedy nebudu počítat nějakou absolutní oddechovku na smartphonu. Dnes již na hraní počítačových her nemám jaksi čas. A kdybych nějaký čas našel, zjistil bych, že mi dávno ujel vlak. Počítačové hry jsou dnes propracovanější, mají lepší grafické zpracování, ale díky tomu mají také mnohem větší hardwarové i softwarové nároky. A kupovat si kvůli chvíli hraní úplně nový počítač? Možná jsem blázen, ale určitě zcela jiného druhu.

PT

---

Snad jsem vás neunudil k smrti. Jak vidno, nestihl jsem svůj příspěvek publikovat před vydáním příspěvku s novým tématem. I tak jsem si dovolil, propůjčit tag této iniciativy, mám totiž výmluvu. V neděli jsem nestihl, kvůli povinnostem tatínka a následně pracovním povinnostem, dopsat poslední kapitolu. A dnes jsem sice chtěl publikovat svůj příspěvek dříve než @pipiczech, ale ne vždy stačí jen chtít. Ale již nyní se těším na všechny příspěvky s tagem #tematydne.