strange behavior

Budeme jí říkat Atomka Mračanová, určitě by se jí to líbilo. Chodila po zemi bosá, neměla ráda boty, ale měla ráda přímý kontakt se zemí. Bosky chodila od malička. Chodila tak všude, bez vyjímky. Byla zvyklá.
Přímý kontakt byl pro ní víc než pohodlí. Časem nad tím už přestala přemýšlet, nebylo to třeba, nohy si zvykly a necítila žádné nepohodlí.
Tahle Atomka Mračanová se vyskytla. Nenarodila se, prostě se jednoho krásného letního dne vyskytla.
Když se vyskytla měla zhruba pět let. Častokrát ji napadalo, jak je možné, že se vyskytla, když ostatní se rodí. Poprvé, když jí tahle myšlenka proběhla hlavou, rozplakala se. Když se rozplakala na obloze se začaly řadit mraky jako na vojenské přehlídce, jakoby se předháněly, který je větší a baculatější. Jako by usilovali o Atomčinu pozornost ..Když byli spokojení s rozmístěním tak začali pršet a pršeli vydatně, museli, protože Atomka tehdy plakala hodně a dlouho.
Pršeli pokaždé když Atomka plakala, ale oni to dělali rádi, byli tu pro ní a věděli, že Atomka bude plakat jen když to bude nezbytně nutné, ale musela se k tomu dopracovat....časem... a oni to věděli, byli tprěliví.
Když naopak zuřila, lítaly blesky a obloha se zatáhla, vzduch byl elektrizující a lidi až na pár odvážlivců zalézali do svých domovů, protože už Atomku znali a měli strach..Strach nebyl na místě. Atomka to věděla, ale neuměla ještě blesky ovládat. Déšť ano, ale blesky né.
Snažila se, ale čím víc se snažila tim víc začala vypadat jako atomový hříbek. Pokaždé když se snažila a pokoušela se to prolomit násilím tak ji na hlavě vlasy porostly o pět centimetrů, když se je snažila ustříhnout nebo vyhladit tak narostly ještě víc a ještě víc lítaly neuspořádaně kolem hlavy. Prostě se s tím nedalo nic dělat.
Sprvu byla Atomka nešťastná, ale časem si opět zvykla a řekla si, že to bude připomínka toho, že lámat cokoliv přes koleno nikam nevede. že to chce péči a trpělivost.
Časem si uvědomila, že má obrovské dary, přestala vnímat svoje divnůstky jako prokletí a jako něco co ji odlištuje.
Jednou když byly obrovské sucha tak si sedla pod strom, aby měla krásný výhled do krajiny a plaka, plaka usilovně, plakala dlouho a plakala pro život.
Nikdo ji neviděl, nikdo nevěděl jak je možné, že se země ze dne na den zazelenala...bylo jí to jedno. Atomka Mračanová věděla proč se vyskytla...

Atomka Mračanová, toho času visící u kamarádů na stěne ..doufám, že na čestném místě.