Hořekování nad rozbitým budíkem, kdo jsem (Introducing myself during my behavior)

Přestal mi fungovat budík. Natahovací. Nic moc vzhled. Dostal jsem ho v roce 1982 k Vánocům. Tak abych si koupi nový, ne? A půjde taky 35 let bez servisního zásahu? Jistě víte, na co narážím.
Jiný příklad. Soused cestovatel a dobrodruh (Kterého měsíc marně lámu, aby se přidal na Steemit.) se před asi třemi roky účastnil Rally Budapešť - Bamako (hl.m.Burkiny Fasso). A jel Favoritem. Důvod byl prostý. Všem se budou auta rozbíjet. Ale to jeho opraví s kusem plechu skoro každý africký kovář. A opravdu, poruchám navzdory, on dojel. Mnohá modernější vozidla ne. A v cíli své auto se ziskem prodal. V Africe je svět ještě normální, umí si tam vážit fungujících, snadno opravitelných věcí. (Expedici mu to samozřejmě nezaplatilo.) O kubánských automobilových veteránech se vyprávějí legendy.
Že vyrábíme věci, které mají fungovat během záruční doby a pak se mají rozbít, to je fakt. Proč to jako civilizace děláme? Sami jistě znáte různé teorie - že to dává lidem práci, že je to levnější a posunuje se tím výrobní pokrok... Možná.
Má to i jisté nevýhody. Člověk si sám už pořádně nic neopraví, na všechno potřebuje odborníka. A ten odborník na všechno mimo svoji odbornost taky potřebuje odborníka. A Vy sami jste také odborníkem právě v jedné věci. Specializace je skvělá věc, ale z člověka se stává nesamostatné kolečko společnosti. (No, třeba u včel je to ještě horší.)
Tak až řádně opláču svého budíka (Životný mluvnický tvar není chyba, ale personifikace.), pokusím se někde v bazaru nebo na blešáku sehnat něco podobného, vyzkoušeného.
Jsem totiž černým pasažérem kapitalismu. Využívám jeho výdobytků a neúčastním se jeho budování. Jsem takový konservativec, až to začíná přicházet do módy...