Asi záleží, v čem člověk podniká. Já dělala v Metrostavu. Nikdo si tam práce zaměstnanců nevážil. Všichni tam byli otrávení, podhodnocení a pořád jim někdo nadával. Management udělal rozhodnutí, když bylo špatné, odnesli to zaměstnanci. Pak jsem začala dělat na sebe. Spolupracuji s mnoha dalšími živnostníky. Všichni to dělají rádi, s nadšením. Mou práci ocení a i mi to řeknou. Řídím si svůj čas. A když chci, uživím se i bez práce od rána do večera, jen to nechce mít vysoké nároky. Když potřebuji nebo chci víc peněz, mohu pracovat o víkendu a po večerech. Když se necítím, dám si volno, pak to doženu, pokud nehoří termíny. Mám pohodu. Ano, nemám takové sociální jistoty. Birokracie je běs, a souvisí s tím mnoho negativního, ale pokud do toho nebudu nějak donucena, už nechci být zaměstnaná. Takto mi to vyhovuje. Raději papírování a méně peněz, ale klid a spokojenost, než každý den sedět v kanclu s otrávenými lidmi, nechat si nadávat od šéfa za něco za co nemohu a neslyšet v životě slovo uznání. Neříkám, že nejsou dobří zaměstnavatelé, ale pro mě to prostě není.

Ale každý jsme jiný. Třeba manžel potřebuje mít ten pocit, že mu někdo kouká přes rameno. Doma by se k práci nedokopal.

Akorát mi při práci z domova občas chybí lidi. Ale doháněla jsem to tím doktorským a sem tam nějakou lektorskou činností. To bych chtěla dělat i po mateřské.