Course of Critical Thinking / Kurz kritického myšlení (# 13) - Education - part II./Vzdělávání - část II.
After coming to class and during every break between classes, I have listen to a series of stories that should discourage me from teaching. Not only from the mentioned teacher, but also from her colleagues.
Everyone of them was disappointed by students, and did not even believe it could ever improve. The students were similar in their mood. They did not even wait for leaving the classroom to criticize the teachers. Most of them did not bother to do the homework or write any information into their notebooks. All participants were really uncomfortable in the school. No one was interested in anything. When I have tried to talk about a new textbook, I was told that students would not buy the textbooks, so they don't not use them. When I have offered an hour before graduation class that students can ask me a questions about the University, they told me that no one would go there. I left the school really sad.
All the beautiful principles that I have absorbed throughout the study of the pedagogic minimum lost their meaning at that point.
It was only one experience at one school. Each teacher is different, each student is different, and each school is different.
But whenever I hear about some big changes of the system, I will remember this experience. Would it help to this school? Would it help to the teachers who have lost their hope? Would it help to students to find motivation and desire for education? Would it help more to improve relationships between teachers and parents?
Také po příchodu do třídy a o každé přestávce mě čekala série historek, které mě měly od pedagogického povolání odradit. Nejen od zmíněné paní učitelky, ale také od jejích kolegů.
Na všech bylo vidět, jak jsou svými žáky zklamaní a jak již ani nevěří v to, že by se to někdy mohlo zlepšit. Žáci na tom s náladou byli obdobně. O přestávkách ani nečekali s kritikou pedagogů, až vyjdou mimo třídu. Většina z nich se neobtěžovala nosit domácí úlohy nebo si zapisovat informace do sešitu. Na všech zúčastněných bylo vidět, jak je pro ně pobyt ve škole nepříjemný. Nikdo neměl o nic zájem. Když jsem se snažila zavést řeč na nové učebnice, bylo mi řečeno, že žáci by si učebnice nekoupili, tak je nepoužívají. Když jsem se zeptala před hodinou maturitního ročníku, že je na mě mohou odkázat, kdyby měli žáci nějaké dotazy k vysoké škole, řekli mi, že na vysokou stejně nikdo nepůjde. Ze školy jsem odcházela opravdu smutná.
Všechny krásné poučky, které jsem celé studium pedagogického minima vstřebávala, na tomto místě ztráceli svůj smysl.
Byla to pouze jedna zkušenost na jedné škole. Každý učitel je jiný, každý žák je jiný a každá škola je jiná.
Ale kdykoli slyším o nějakých systémových změnách, vzpomenu si na tento zážitek. Pomohlo by to této škole? Pomohlo by to pedagogům, kteří již ztratili naději? Pomohlo by to žákům, aby někde nalezli motivaci a chuť se vzdělávat? Pomohlo by to větší spolupráci mezi pedagogy a rodiči?
Zdroj obrázků/Image source: Pixabay
Kdykoli čtu něco takového, uvědomím si, že jsem měl opravdové štěstí na střední školu.
Systémová změna je neustále opakovaná mantra. Ale možná není potřeba až tak radikální systémová změna. Mí středoškolští profesoři učili z přesvědčení. A proto byli sakra dobří. Na druhou stranu učili ty, kteří prošli dvoukolovým výběrovým řízením. Tvrdá data (výsledky testů) byla stejně hodnotná jako měkká data (pohovor se ředitelem a několika kantory). Nechci se chlubit poměrem přijatých a nepřijatých, ale to druhé kolo (pohovor) je důležitější než první. Když se hlásíš na střední školu, ať už jde o osmileté gymnázium nebo stavebku, měla bys pro to mít předpoklady. A ty se neprojeví ani tak kroužkovacím testem, na který se dá relativně snadno připravit, jako desetiminutovým rozhovorem.
Pokud děti studují proto, že je rodiče nutí, a učitelé učí proto, že nemají lepší práci, těžko dojde ke zlepšení. Ale tohle není problém systému, je to problém jednotlivců.
Ono toto je trochu jiný případ, než kdyby se jednalo o jednotlivce. Když jsem žila v Praze, tak jsem studovala střední průmyslovou školu a byla jsem na ní hrdá. Vždy jsem se odborných škol zastávala před gymnázii a říkala jsem, že až budu mít děti, budu raději, pokud půjdou na nějakou odbornou školu, než na gymnázium, pokud budou chtít studovat nějaký obor, u kterého to jde.
Ale co jsem ve Varech a získávám zkušenosti s místním školstvím, tak nevidím jinou možnost, v současné době, než gymnázium. Tam chodí průměrní a výše. Podprůměrní žáci, které to nebaví a neplánují pokračovat, končí na učňácích či na odborných školách. To, jakou pověst mají v Praze učňáky, takovou pověst tu mají střední odborné školy. Studenti se snaží především o gymnázium a na zbytku škol zůstávají ti ze sociálně slabšího prostředí. Neříkám, že to jsou lidé hloupí, to v žádném případě, mnoho z nich by mělo budoucnost, kdyby se jim někdo věnoval, ale práce s nimi je mnohem náročnější a pedagogové to nezvládají.
Začíná to být problém.
Zastupitelé hovoří o nutnosti většího propojení s praxí a zvýšení zájmu o obor, všechno to zní hezky, ale ta realizace už je těžší...
A teď si představ, že se do toho ještě zamotá inkluze. Do třídy, která už tak nemá valnou úroveň se dá žák s mentálním postižením, který běhá po třídě, huláká a vyrušuje a žáci se mu ještě do toho smějí - to už je takový bordel, že už to nejde.