Železné oko

V zimě roku 2008 jsem se potuloval po lesích nedaleko Radčic. Procházel jsem se po významné archeologické lokalitě, po mohylovém pohřebišti. Místo bylo opředené pověstí o zlatém pokladu. Koukal jsem nalevo, poklad tu nebyl. Koukal jsem napravo a nic. Poklad nikde.
Co tu ale leželo, byl těžký železný předmět, jakési oválné oko. Bylo už značně zrezivělé. Že by to bylo něco historického? Odnesu to do muzea!
Možná to bude jen nějaký kus řetězu z nějakého traktoru, kdo ví. Ale třeba taky ne. Co kdyby…
Druhý den jsem zabalil rozpadávající se oko do kousku plátna a odnesl ho do pokladny Západočeského muzea.
Tam mě poslali do muzea Národopisného na Náměstí Republiky.
V Národopisném muzeu mě uvítal sám jeho ředitel. Vzal mě do depozitáře. To byla veliká místnost obložená šuplaty od podlahy až po strop.
„To bude něco novodobého, “ povídá ředitel-archeolog. „Ale podíváme se na to a dáme vám vědět. Máme toho hodně.“
Řediteli se nezdálo, že jsem předmět nalezl na povrchu. Ale nedaleko nálezu byly vývraty stromů, tak jsem si nebyl jist, jestli oko nepocházelo odsud.
Archeolog oko převzal a uložil ho až do úplně spodního šuplíku.
Tak to asi nebude hned…
Odešel jsem s dobrým pocitem, že jsem možná něco zajímavého nalezl.

Plynuly dny, měsíce, skoro celé roky. Už jsem myslel, že předmět skončil v propadlišti dějin a pomalu jsem na něj zapomněl.

Ale on se neztratil. Přesně za rok a půl mi zazvonil telefon. Národopisné muzeum. Trvalo chvíli, než jsem si uvědomil, že volají kvůli mému nálezu.
Bylo to novodobé, staré maximálně pár desítek let. Nejspíš součást nějakého lesního stroje. Ptali se mně, jestli chci předmět vrátit.
„To vyhoďte“, řekl jsem.
Předmět tak skončil na skládce. Třeba ho někdo za pár století najde a bude tak úspěšnější nálezce, než jsem byl já…
Jenže dřív ho asi sežere rez.
Tak zas nic ;)