Příběh Vepříka

Tento příběh jedné malé myšky se odehrál před lety, když jsem byl ještě kluk.
Jednoho dne ráno jsem uviděl u našeho domu cizího pána, který očividně něco hledal. Pátral v trávě, prohlížel křoví i hromádky suché trávy. Netušil jsem, co pán ztratil, každopádně asi za půl hodiny odešel a bylo vidět, že s nepořízenou.

Bydleli jsme tehdy na samém konci města. Za naším domem už vedla okresní silnice do sousední vesnice.

Druhý den jsem nasedl na mého starého favorita a vyrazil jsem po silnici do této vesnice na výlet. Ujel jsem asi půl kilometru, když jsem cosi uviděl vpravo na čerstvě nalajnované krajnici. Cosi bílého tam cupitalo, ba přímo běželo ve směru mé jízdy!

Zastavil jsem, abych se na to podíval zblízka. Byla to myš! Bílá laboratorní myška. Rozhodl jsem se, že jí chytnu, zachráním ze silnice a bude žít u mě doma.
Chytit myšku nebyl velký problém, i když uháněla dost velkou rychlostí, držela se přímo krajnice, presně tak, jak vedla bílá čára. Bylo to její štěstí, jinak by už ji dávno srazilo nějaké to auto či zuřivý cyklista.
Vyprázdnil jsem pod sedačkou taštičku na nářadí a myšku s červenýma očkama jsem do ní zavřel. Byla to už postarší taštička, takže o dýchací otvory v ní nebyla nouze.
Dovezl jsem jí v pořádku až domů.

Rodiče koukali, co jsem to zase přitáhl.
"Jak se bude jmenovat?" ptali se, když jsem jim převyprávěl příběh cestovatelky. Domníval jsem se, že mohla utéct tomu dotyčnému pánovi, co tady den předem něco hledal. Každopádně ten už byl pryč a tak myška mohla zůstat u nás. Byl to myšák, což jsem snadno poznal podle výrazného zadečku.
Jméno zatím neměl. Připravil jsem pro něho akvárium s domečky a plastovým kolotočem. Jako stelivo jsem použil hobliny a milý myšák se tak mohl rychle zabydlet.
Byl velmi čilý, hlavně v noci. Ale čistotný vůbec nebyl, smrděl jako prasátko, kadil i když se točil v kolotoči a hovínka tou rychlostí rozmetával na celé akvárko jako traktor na poli hnůj.
Byl to prostě Vepřík. Vepřík s velkým V.
A to jméno mu už zůstalo. Vepřík, zdrobněle Vepříček, se stal členem naší rodiny. Miloval nejrůznější dobroty, likvidoval a trhal na kousky mé nepovedené papírové modely, které jsem mu předkládal a mě se už nelíbily.
Měl rád i luční kobylky, které zručně lovil do tlapek a pak je připravil o hlavu jediným kousnutím.
Jednou jsem na silnici našel veliké pochroumané saranče, tak jsem mu ho donesl, aby si na něm pochutnal. A jakpak baštil! Sežral ho kompletně i s křídlama.
To byl náš Vepřík. Dlouhého věku se nedožil, byl jedním z mnoha mých hlodavců, ale vzpomínka na něj mi zůstala. Zemřel stářím ve věku asi tří let.
Byla to prostě osobnost.

A co vy, milí přátelé, měli jste také doma nějaké ty milé hlodavce?

ilustrační foto z Lomečku u Domažlic (JJ)