Cestování - téma týdne

Ahoj Steemiťáci

nejsem moc velký dobrodruh a nepovažuji se ani za cestovatele. Na jednu stranu si nedokážu představit deset dní strávených na stejné pláži s pevně daným režimem, na druhou stranu nerad vystupuji z komfortní zóny, což je ovšem v cizích krajích nezbytné. Buď jak buď, sem tam paty z domu vytáhnu a nějaký zážitek z cesty si také přivezu.

Čundr se spolubydlícími

Na intru jsem bydlel se dvěma Josefy ze Světlé nad Sázavou a s dalším Brňákem. Velice jsme si rozuměli a tak jsme se o jedněch prázdninách domluvili na čundr u Berounky. Čekala mě jízda stopem do Prahy, táboření u lomu Velká Amerika, přespávání pod dálničním mostem nebo v parku s berounskými bezdomovci, Koněpruské jeskyně, spousta piv a srandy.

Sjíždění Vltavy

Výlet organizovala jihlavská VOŠka a moc si z něj nepamatuji. Jela s námi perfektní parta zaměstnanců školy, kde správce budov jednak řídil doprovodné vozidlo s našimi zavazadly, ale také aparaturou a hudebními nástroji. Sám hrál na basovou kytaru. Matikář a zástupce ředitele v jedné osobě měl slušné pivní břicho, ale kromě toho dobře ovládal kytaru. Do party přizval svého syna, solidního banjistu. Dalším členem učitelského sboru byl statistikář, který se choval, jak pes utržený z řetězu. Náročné dny pravidelně začínal lahváčem už v šest ráno. Zaplaťpánbůh jsme všichni ve zdraví dorazili do Boršova u Budějic, odkud jsme se rozjeli do svých domovů.

Zdroj

První rodinná dovolená

Když bylo první dceři devět měsíců vydali jsme se na dovolenou do Tater. Bylo září a na horách vládlo krásné počasí. Po skončení pobytu jsme jeli navštívit mé příbuzné na jihu Slovenska. Dělali jsme různé neplánované zastávky, například v Rimavské Sobotě, kde zrovna probíhal jarmark. Při zpáteční cestě jsem navrhl zastávku spojenou s obědem v Banské Bystrici. Ta je mimo trasu. Protože je město obestoupené kopci, silnice I. třídy (a dnes vlastně už dálnice) kolem něj vytváří kapsu. Na Slovensko jsem s rodiči jezdil touto trasou každý rok, ale do Bystrice, Štiavnice nebo Kremnice jsme nikdy nezajeli. Potom, co jsme si středoslovenské centrum prohlédli a najedli se zde, jsem manželku poprosil, aby se podívala do mapy, jestli je nějaká cesta vedoucí z Banské Bystrice do Prievidze, aniž bychom se museli vracet až skoro do Zvolena. A nějaká cesta tam opravdu zakreslená byla. Jeli jsme přes Harmanec (zde vyrábějí toaletní papír Harmasan) do vesnice Sklené, kde se cesta zužovala až jsme přijeli k točně autobusů z níž dále pokračovala jen polňačka. Vrátili jsme se tedy do vesnice a jedné kolemjdoucí paní s kočárkem jsme se ptali na cestu do Prievidze. Poslala nás do Harmance, Banskej ... "Jiná cesta do Prievidze nevede?" Ptal jsem se vyděšeně. "Ale hej, cez Rrematu," odpověděla paní, "ale dávajte dobrrý pozorr, lebo je tam trrošku rrozbitá cesta." A poslala nás zpátky k točně autobusu, kde jsme dál měli pokračovat polní cestou. Jenže polní cesta se za chvíli změnila v lesní cestu s hlubokými vyjetými kolejemi od traktorů. Projížděli jsme s naším Twingem na první rychlostní stupeň a se zataženou ruční brzdou strmým svahem a chtěli to při nejbližší možně příležitosti otočit. Nyní jsem věděl, proč mají vedle domů ve Skleném zaparkované náklaďáky V3S nebo aspoň Lady Nivy. Pak jsme ale zahlédli, jak se proti nám drápe malý Citroen. Naštěstí se dalo v tom místě vyhnout. Řidič dokonce zastavil a ubezpečil nás, že blízko již je lyžařské středisko Remata, kde najedeme na asfaltku. Touto zkratkou, jsme sice ušetřili asi 20 kilometrů, ale cesta nám trvala o hodinu déle, a ještě jsme si při ní užili hodně strachu.

Hezký den!