Kavárny, hospody a spirála mlčení

Ve svém včerejším veřejném přiznání jsem zmínil, že skupina lidí navštěvujících pražské kavárny je sice za určitých okolností definovatelná, ale zdaleka není jednotná. Je podstatně roztříštěnější než třeba venkovská hospoda, termín, který bychom mohli analogicky vytvořit k souhrnnému označení štamgastů (nejen) regionálních hospod.

V principu se v kavárnách a hospodách děje všude totéž. Hosté konzumují tu větší, tu menší množství alkoholických nápojů. Já osobně nefandím tvrdému alkoholu, a tak se vždy rozhoduju mezi ovocem (réva vinná) a zeleninou (chmel). Alespoň nějaké ovoce (kávu) mám ale při každé návštěvě.

Rozdíly obvykle nejsou v kvantitě, ale v kvalitě. U kávy vás nepřekvapí, že hospodského turka nahrazují v kavárnách různé druhy přípravy různých kávových směsí. U piv se většinou prosazují speciály a produkce menších lokálních pivovarů, u vín konkrétní vinařství. To se samozřejmě promítne do vyšších cen, asi jako když vás „šunka“ se 40 % masa vyjde mnohem levněji než poctivá devadesátiprocentní šunka.

Hlavní rozdíl je však v komunikaci, která nad nádobami s nápoji všeho druhu probíhá. Socioložka Elisabeth Noelle-Neumannová přišla v polovině osmdesátých let s teorií spirály mlčení. Ta velmi zjednodušeně popisuje, jak lidé raději své názory veřejně neprezentují, pokud se neshodují s většinovým názorem jejich okolí. Asi jako kdybyste v tramvaji plné fanoušků Sparty raději zamlčeli, že fandíte Slavii. V tramvaji to pak vypadá, že úplně všichni fandí stejnému klubu, i když deseti cestujícím je to úplně jedno a dalších deset preferují jiné týmy. Když do tramvaje někdo přistoupí, taky se začne tvářit jako sparťan. Ke svému původnímu týmu se lidé s menšinovými názory vrátí, až když budou bezpečně doma, nebo když všichni opravdoví fanoušci na Letné vystoupí.

V pražské kavárně je obvykle tendence umlčovat alternativní názory nižší než kdekoli jinde a efekt spirály mlčení se tolik neprojevuje. Pokud se tedy nebojíte diskuse.

A příště už opravdu kulturně.