Jak pracuju já

Není to tak dávno, co se tu probírala specifika jednotlivých profesí. Já, protože ve skutečnosti neumím nic pořádně, jsem takový Brouk Pytlík, ale občas úspěšně předstírám, že jsem Ferda Mravenec. Teda pokud jde o činnost duševní, rukama bych se těžko uživil. I když třeba uvařit dýmovnici z cukru nebo i ten napalm z benzínu a mýdla bych svedl. Takže jestli se chystáte účastnit kulinářské soutěže, kterou pořádá @kaczik, vězte, že mé recepty jsou pekelně ostré. Možná bych se mohl zkusit přihlásit do nějaké variace na Prostřeno.

Ale zpátky k mé práci. Občas se živím jako copywriter. To je taková moderní forma duševní prostituce, při které píšete tak, jak někdo jiný, kdo psát neumí, píská. A vytváříte obsah na jeho blog, program jeho politické strany, popisky v jeho e-shopu či jiná zvěrstva. Nejvíc mě na tom baví skutečnost, že vždycky dostanu podklady, které musím v první řadě pochopit, a ve druhé zpracovat do čtivé formy. Jako informační feťák si to vyloženě užívám.

Leč není každý den posvícení a není mi přáno psát každý týden zajímavé články o vědeckých průlomech posledních dní (Nic takového jsem ve skutečnosti nikdy na kšeft nepsal, ale co kdyby!). A protože Cheapernet, jak jsem psal včera, zlobí víc než já, když jsem byl dítkem neposedným, sedím v kavárně, piju jedno ze svých oblíbených piv (vy sice máte ráno, ale já mám ještě noc, a tak to není alkoholismus) a dumám nad aktuální zakázkou. A ta opravdu stojí za to. Protože by bylo velmi neprofesionální prozradit, na čem doopravdy pracuju (a taky by to byla rána pod pás mého chlebodárce), nebudu příliš konkrétní a pomůžu si příkladem.

Tak tedy: Mám napsat jednu normostranu dlouhé čtivé příběhy ze života. To by mi celkem šlo. Ale v těch příbězích musím propagovat určité produkty. Jinak by to pochopitelně pro zadavatele nemělo cenu. Vtip je v tom, že jde o produkty, které tak jako tak velmi často používáme, aniž bychom o nich nějak zvlášť přemýšleli. A že ty propagované produkty stojí násobně víc než ty, které už všichni máme doma, a za ten příplatek nabídnou nějakou dost pochybnou vychytávku, okolo které by se měly příběhy točit. Takže si představte obyčejnou jídelní lžíci. Takovou, kterou Neo i @kaczik ohnou pouhou silou vůle. A teď si k ní domyslete protiskluzovou úpravu držadla. Taková lžíce pak stojí jako čtyři obyčejné, ale nevyklouzne vám z ruky, i kdybyste třeba nedejbože jedli svou oblíbenou polévku v sauně. Zkrácená verze příběhu by vypadala zhruba takto:

Se lžící AntiSlide Spoon de Luxe už se tchýně nebojím!

V životě jsem to nikdy neměl lehké. Nebudu vám popisovat všechny své trampoty, na to mám psychoanalytika, které si účtuje skoro tisícovku za hodinu, a který mě asi stejně neposlouchá. Tak alespoň stručně. Je mi čtyřicet a mám za sebou tři rozvody a tři děti. Pěkně po jednom z každého manželství. A loni jsem se oženil po čtvrté. Já bych si ten čtvrtý obřad moc rád odpustil, ale pro mou nastávající to bylo poprvé... A co bych pro svou lásku neudělal, že?

Už z nadpisu musí být jasné, co že to prodáváme. Ten vykřičník bych si sám odpustil, ale někteří čtenáři Blesku jsou na ně tak nějak zvyklí... A v prvním odstavci musíme uvést hlavní postavu, která je úplně obyčejný člověk s trošku neobyčejnými starostmi... Aby se v něm mohli lidé najít, nebo aby jim byl alespoň blízký.
Normálně bych se tady musel rozkecávat, abych naplnil požadovaný rozsah, ale toho vás, drazí kolegové, ušetřím a přejdu rovnou k zápletce:

Už od druhého manželství mám s tchýněma potíže... Dámy špatně nesou, že jejich dcera je druhá, třetí nebo čtvrtá v pořadí. A taky cítí, že na mě nemají takový vliv, protože už jsem se s jinou hydrou - chci říct tchýní - v minulosti utkal. No zkrátka jsem zocelen tolika rozvody, že se jim špatně vychovávám. Ale vždycky jsem nervózní, když má dojít na otevřené střetnutí.

A právě to se přihodilo na Vánoce. Moje nová tchýně, ač je její dcera zlatíčko, po mně koukala tak zle, až se mi začaly potit ruce. Ona toho moc nenamluví, ale její pohled vydá za tisíce slov. A když jsme jedli tradiční vánoční polévku, čtyřikrát mi přímo před jejíma očima ze zpocených prstů vyklouzla lžíce a s ošklivým zacinkáním, které snad slyšelo celé sídliště, spadla přímo do talíře. Hrozná ostuda...

Manželka moje nejmilejší se svou matkou, chudinka, vyrůstala, a moc dobře poznala, kolik uhodilo. Ještě mezi svátky jsem od ní jako povánoční dárek dostal novou sadu příborů. A mezi nimi lžíce AntiSlide Spoon de Luxe, které prostě z ruky nevypadnou, ať už se potíte sebevíc. Úspěšně jsem je otestoval hned při novoročním obědě, kdy pro změnu tchýně dorazila k nám, a i když ještě před jídlem odskočila stáhnout vlasy do drdolu, aby vypadala co nejpřísněji, s polévkou jsem se popasoval se ctí. Na své nové lžíce rozhodně nedám dopustit.

Trochu doják, trochu smutnovesele (asi jako filmy od Hřebejka), ale hlavně zopakovat název produktu a skutečnost, že se bez něj náš hrdina - jinak obyčejný člověk jako vy nebo já - už neobejde. Vždycky když takový článek dopíšu, mám radost, že jsem na tak pitomé téma vytvořil něco, co se dá opravdu číst. Ale marně dumám nad tím, jestli tomu opravdu někdo uvěří, a jestli na základě takového textu tuhle super lžíci opravdu koupí...