Vánice

Pohledem lehce zavadil o palubní hodiny. Seděl za volantem už devět hodin. Za okny kabiny se rozmáhalo podvečerní šero. Právě se blížil k místu, kde touhle dobou pravidelně přecházely přes cestu srny. Zpozorněl, protože se hodlal vrátit bez škrábanců. Lehce ubral plyn a upřel zrak do šera před sebou. Pátral po světlech odrážejících se v srnčích očích. Prozatím žádné nezahlédl. Trochu se podivil, kde jsou.
„POMALU!!“, zaduněl mu v hlavě příkaz. Protože následovala dosti nepřehledná zatáčka, bez váhání uposlechl. Při nájezdu do zatáčky se proti němu vynořila ve světle reflektorů bílá stěna. Během mžiku měl čelní sklo zasypané sněhem. „Vánice“, pomyslel si. Proto neviděl srnčí světélka. Všechna zvěř se zavčasu někde schovala. Podřadil, pustil stěrače a opatrně dobržďoval. Krokem projížděl zatáčku, připraven kdykoliv zastavit. Skrze hustě padající sníh zahlédl blikající výstražné světlo. Zastavil. Pustil výstražné blikání, pohledem do zpětného zrcátka chtěl zkontrolovat stav za sebou, ale zrcátko bylo zalepené sněhem a nic v něm nebylo vidět. Opatrně otevřel dveře a vystoupil.
Než došel těch pár metrů k vozidlu stojícímu před ním, vypadal jako sněhulák. Pohledem zjistil, že je auto předním pravým kolem zapadlé do příkopu. Zaťukal na okno.
„Potřebujete pomoc?“, zeptal se do okénka, které se na jeho zaťukání otevřelo.
„Jsem vděčný za jakoukoli pomoc. Trčím tady už půl hodiny a vy jste první, kdo zastavil“, odvětil mladý muž sedící za volantem.
„Máte lano? Můžeme ho natáhnout ke mně a já vás vytáhnu.“
„Lano mám, ale sedím motorem na cestě a nerad bych něco utrhl.“
„Myslíte, že se nám to podaří zvednout a posadit na cestu?“
„Musíme to vyzkoušet.“
Mladík vystoupil z auta. Přešli spolu k pravému přednímu kolu. Opravdu, kolo bylo ve vzduchu a auto leželo motorem a nárazníkem na krajnici. Společnými silami zabrali ve snaze dostat kolo zpět na cestu. Marně. Dostal nápad.
„Pojďte se mnou. Mám na korbě nějaké palety a paleťák. Zkusíme to kolo podložit a paleťákem nadzvednout.“
Vytáhli společně několik palet i s paleťákem a dopravili je k autu. Po chvíli koumání, se jim podařilo vyskládat do příkopu palety tak, že bylo možné zasunout do horní palety paleťák a pokusit se kolo nadzvednout.
„Běžte do vozu a nastartujte. Až vám dám pokyn, zařaďte jedničku a pomalu se rozjeďte.“
Začal zvedat paletu i s kolem. Jakmile se kolo dostalo do roviny s krajnicí, dal pokyn mladíkovi. Ten stočil kola k vozovce a pomaličku se rozjížděl. Povedlo se. Auto s mírným poskočením vjelo na cestu. Mladík vystoupil. Pomohl mu dát palety i paleťák zpět na korbu.
„Co jsem dlužen?“, zeptal se po úklidu palet.
„Mně nic. Sobě velkou opatrnost“, odvětil s úsměvem.
Rozloučili se podáním ruky. Nasedl do auta. Je zvláštní, že celou dobu kolem nich nic nejelo. Vánice pomalu ustupovala. Zahleděl se do přilehlého lesa. Zahlédl slabý třpyt srnčích očí. Měli celou dobu společnost.