Nezvyk (temná balada aneb okurková sezona je zde ;-))

Po delší době, byv lehce okolnostmi přinucen, nechtěje se pěšky hnáti,
na bicykl padla volba a touha na hrdinu si hráti.
Maje v paměti zkušeností předchozích, kdy zdatně v jízdě jsem si vedl,
na tento vehikl pekelný bez dalšího zkoumání já vsedl.

Bylo jest mi pouhých šest kilometrů vzdálenosti ujeti,
tak proč se detaily konstrukce novodobého vehiklu toho zdržovati.
Již po prvých metrech ujetých však začal jsem litovati svého činu,
neb ve zbrklosti své zapomněl jsem na svačinu.

I další nezvyklosti mne měli varovat,
leč cestu svou já chtěl vykonat.
Jedouc cestou lesní, přes kořeny a kamení,
mé pozadí, těžce trpící, žádalo o zastavení.
Kus hmoty nezvyklé, nepodoben sedlu ani náhodou,
trýznil hýždě mé, tlačil do obou.

A další pohroma na blízku byla,
když cesta ta se z kopce naklonila.
Já do pedálů nazad šláp, nemaje zlé tušení,
očekávajíc v pohybu mírné zbrždění.
Leč ouha, pedály se jen vzad protočily
a kýžené zpomalení tak notně oddálily.
Ve zmatku tom, nemaje čas,
popadnuv jakousi páčku jak tonoucí klas,
doufajíc, že to bude řešení,
došlo náhle k prudkému brždění.

Naštěstí cíl můj již byl na dohled
a tak opřel jsem se do pedálů naposled.
Věc nutnou k řešení já vyřídil
a zpáteční cestu nastoupil.

Už nehrál jsem si na hrdinu
a myslíc na rodinu,
bicykl ten proklatý vedle sebe vedl,
po půl hodině chůze si doma ke kávě klidně sedl.