Krtečková a sluníčko

Bylo nebylo, jednoho letošního jarního podvečera se to stalo. Měl v plánu vyfotit západ slunce do jedné fotosoutěže, ale byl zde moc brzy. Do západu slunce zbývaly asi dvě hodiny. Dal fotoaparát na stativ, sedl si na mez, přivřel oči a zaposlouchal se do zvuků jarní louky. Bez obrazu nabývaly okolní zvuky na síle. Postupně se mu dařilo jednotlivé zvuky třídit. Tady hrál cvrček, támhle zavrzala kobylka o stéblo trávy a o kousek dál chroupal zajíc čerstvou trávu. Snažil se odstavit zvuky nedalekého města a vnímat jen zvuky louky.
Náhle se ozval zvuk, který neuměl určit. Vše mu říkalo, aby otevřel oči a podíval se směrem, kde zvuk zaslechl. Nepodlehl. Se stále zavřenýma očima natočil hlavu, aby lépe slyšel. Zvuk se ozýval po jeho pravé ruce s čím dál větší intenzitou. Zapátral v paměti, jestli tohle už někdy slyšel. Ne, tohle pátrání nikam nevedlo. Nechtěl ještě otevřít oči a prodlužoval tak chvíli, kdy zjistí o co jde. V tom zvuk ustal. Místo něj však přišel další. Znělo to z počátku jako slabý pískot. Postupně měnil výšku tóniny od kolísavé v sem tam přerušované zapískání. Vypadalo to, že to pískání jsou vlastně slova. Něco mu chtělo něco říci. Soustředil se na frekvenci a tóninu. Ano, byla to slova a dokonce celé věty. Bohužel jim nerozuměl. Bezradně pokrčil rameny. V hlavě se mu vynořila náhlá myšlenka na zapomenutý sešit a babičku. „Když nedostaneš odpovědi od lidí, zeptej se přírody a vesmíru“, zazněla mu v hlavě slova ze sešitu. Stále zavřené oči obrátil k obloze, jako by čekal odpověď z hůry.
Po nějaké chvíli odpověď opravdu dostal. Z čista jasna začal rozeznávat v pískání jednotlivá slova.
„Copak nevidíš, že sluníčko je kousek nad obzorem? Honem otevři oči a chyť sluníčko, než ti uteče.“
Po téhle větě to už nevydržel a otevřel oči. Kousíček od jeho pravé ruky byl navršený kopeček čerstvé hlíny a na něm stál na zadních nožkách krtek. Měl docela zvláštní zabarvení. Na černé hlavičce měl bílo-šedou skvrnku, která vypadala jako mašle. Že by to byla krtčí slečna?. Asi ano. Mávla packou směrem k západu a opět zvolala. „Chyť to sluníčko. Chce ti utéct.“
Otočil se k fotoaparátu, udělal před objektivem rukou pózu, jako by chtěl slunce chytit a zmáčkl spoušť.

Pak se obrátil ke krtčí slečně.
„Sluníčko nejde chytit. Putuje po obloze z jedné strany na druhou. Jednou je tady a podruhé na druhé straně, aby svítilo pro další lidi a tvory na této planetě. Jak to, že jsi tady? Myslel jsem, že krtci, jako podzemní tvorové nemají přímé slunce rádi.“
„Jak jsou různí lidé, tak jsou různí i krtci,“ odpověděla.
„Polednímu sluníčku se také vyhýbám, ale někdy vylezu ven a sleduji krásné západy sluníčka. Vlastně ho nevidím, ale vnímám jeho záři a šimrání paprsků. Je to příjemné po dnech a nocích v hluboké tmě pod zemí. Proč jsi měl vlastně zavřené oči, když jsi také přišel sledovat západ sluníčka?“
„Chtěl jsem trochu poznat, jaké to je, když se používá jen sluch. A jak víš, že jsem měl zavřené oči, když nevidíš?“
„Něco mi to napovědělo. Je to zvláštní večer. Buď rád, že vidíš. V podzemí oči nepotřebuji, ale ráda bych si někdy prohlédla svět venku.“
„Ano, je zvláštní. Chceš popsat, jak to tady teď vypadá?“
„Ne nechci. Někdy slova nestačí. Nechám si své pocity a jestli se mi někdy podaří venkovní svět spatřit, budu mít s čím srovnávat.“
Slunce se schovalo za obzor, přicházela pomalu tma a chlad. Oba se nevědomky tím chladem otřásli. Natáhl k ní ruku. Dotkla se ho svou packou. Aniž by si řekli jediné slovo, věděli, že je čas se rozloučit. Jak se náhle objevila, tak náhle zmizela ve své krtině. Zvedl se, sbalil stativ s fotoaparátem a vydal se k domovu.