Hrad (začátek)

Měl ho jasně před očima. Mohutné zdi, zakončené cimbuřím, se vypínaly do výšky nad okolní terén. Stál vklíněn mezi dva vrcholky a zcela tak zabíral nevelké sedlo. Z místa odkud jej sledoval, se mu jevil jako zahalený oparem, který se plazil v údolí po včerejším dešti. Hrad. Jak to, že jej nikdy před tím neviděl? Dosti často okolo projížděl autobusem a nesčetně krát prošel okolo pěšky. Často, při těchto cestách, obracel zrak v tuto stranu. V lese nad hradem, který dnes poprvé spatřil, kdysi bydlel jeho táta. Nikdy se však ve svých vzpomínkách na dětství nezmínil, že by tam stával hrad.
„Mami, vidíš ten hrad?“, vyrušil mámu z družného hovoru se spolucestující.
„Kde? Tady žádný hrad není.“
„Je. Tam nahoře na kopci.“, řekl a ukázal rukou směrem k hradu.
Jeho máma se podívala směrem kterým ukazoval a odpověděla. „Tam žádný hrad není. Tomu místu se sice říká Grefmberg, ale pokud vím, nikdy tam hrad nestál.“
„Proč ho vidím a ty ne?“
„To máš z těch knížek.“ Odvětila s úsměvem a dala se opět do řeči se známou.
Dál se na nic neptal. Nebylo to poprvé, že viděl něco, co jiní neviděli. Po příjezdu domů se stáhl do svého pokojíku a začal přehrabovat knihovnu, Po chvilce hledání nalezl co hledal. Sbírka místních pověstí. Do večera ji celou prolistoval, ale nikde ani zmínka, že by tam kdy nějaký hrad byl. Uvažoval, kde by mohl získat nějaké informace. Neznal nikoho, koho by se mohl zeptat.
„Večeřéééé!“, volal hlas mámy z kuchyně. Seběhl po schodech a zasedl v jídelně ke stolu. Mlčky se pustil do jídla a hrad vypustil z hlavy. Ani neodpovídal na máminy otázky na školu. V hlavě měl, ani nevěděl odkud, zafixováno, že čas jídla není čas na řeči. Když dojedl, podíval se na mámu a zeptal se, „Co jsi říkala?“
„Aha, náš synáček byl zase duchem mimo. Pozoruji to již delší dobu, jakmile začneš jíst, jako by kolem tebe nic neexistovalo. Ptala jsem se na školu a taky říkala, že zítra přijede táta, takže bychom si mohli udělat v neděli malý výlet.“, odpověděla trochu naštvaně jeho máma.
„Kam to bude?“
„Minule jsme byli na Bobrovníku, takže teď bychom mohli zajít na Grefmberk a podívat se, jestli ještě stojí tátův bývalý dům.“
Svým plánem ho překvapila. Radostně souhlasil. Uvidí znovu hrad a snad se o něm něco dozví. Bez odporu pomohl mamce uklidit po večeři, umyl a utřel nádobí a při tom všem, jak u nich bylo zvykem, zpíval s mámou její oblíbené písničky.
„Jdu do pokojíku. Úkoly jsem si už napsal ve škole. Něco si ještě přečtu a půjdu spát“, oznámil mamce po ukončení úklidu a odešel k sobě. Měl teď jen pro sebe asi dvě hodiny času, než zalehne. Zítra je pracovní sobota, ale učit se nebudou. Mají branný den. Pokud bylo vhodné počasí, tak chodili po okolí, měli různé soutěže a taky běhali v maskách. Byla to legrace. Masky měly „choboty“ a tak všichni vypadali jako stádo malých slůňat.