Horor v krtině

Ležel jen tak na louce. Přes zavřená víčka vnímal sluneční kotouč, jako bílou skvrnu, která se jen nepatrně pohybovala po jeho sítnici. Po celém těle pociťoval blahodárnou sílu hřejivých slunečních paprsků. Dokonce ani záda, která ležela na lehce provlhlé trávě po včerejším dešti, ho nestudila. Podivil se proto záchvěvu, který projel jeho tělem. Skvrna slunečního kotouče se rychle vzdalovala, vnímání světla a tepla vystřídala zvětšující se tma a pocit chladu. Pocit propadání se někam pod zem byl víc než reálný. V tu chvíli nebyl schopen slova ani pohybu. Jak dlouho pád trval si nedovedl odvodit. Nepraštil sebou o zem, ale kupodivu měkce dolehl na sypkou zeminu. Chvíli ležel a uvažoval, kam se mohl tak náhle propadnout. Nejspíše do nějaké zapomenuté štoly. Ve zdejším kraji se dříve těžívalo stříbro a dnes už pořádně nikdo neví, kudy staré štoly vedly.
Vysoko nad hlavou zahlédl nepatrný kousek oblohy. Byl tak maličký, že neposkytl dostatek světla, aby si mohl prohlédnout prostor, kam se propadl. Spíše vycítil než zahlédl pohyb před sebou. Sáhl do kapsy. KPZ byla na svém místě. Nosíval ji u sebe už od malého kluka. Krabička Poslední Záchrany. Teď se hodila. Nahmatal sirku a škrtátko. Podařilo se mu sirku zapálit na první pokus. To co zahlédl, když sirka vzplála, ho donutilo strachy přidřepnout. Stálo před ním nějaké mohutné zvíře s velkými tlapami vyzbrojenými pořádnými drápy. Sirka mu dohořela až k prstům, tak že ji se zasyknutím upustil na zem. Zapálit další sirku se neodvážil. Zvíře bylo nejspíše ohněm překvapeno a vydalo bolestný zvuk. Jak tak stáli ve tmě proti sobě, uvědomil si, že vnímá pískavé zvuky, které se postupně mění ve srozumitelnou řeč.
„Co jsi zač? Brouci tak hluboko nelezou a na žížalu máš jiný pach.“
„Jsem člověk. Do téhle štoly jsem se nejspíš propadl tam tím otvorem“, řekl, ukazujíc na kousek oblohy. Vůbec mu nedošlo, že v té tmě jeho pohyb vidět nebude.
„Člověk?! Jeden z těch, co nás vyhánějí ze zahrad a snaží se nás vyhubit?“
„Vás? Kde to zatraceně vlastně jsem? To není stará štola?“
„Ano. Nás krtky. Žádná štola, jsi přímo v mé kuchyni.“
„Při tom pádu jsem se musel pořádně praštit do hlavy. Stojí přede mnou něco, co si říká krtek a já s tím ještě mluvím“, pomyslel si.
„Mysli si co chceš. Jsi prostě v krtčí kuchyni. Lidé nejsou tak malí, aby se sem vlezli. Nejspíš budeš nějaký divný brouk. Máš nějaký divný pach, takže k jídlu asi nebudeš. Škoda, zrovna jsem chtěla něco pojíst.“
Pořád stáli naproti sobě. Ani jeden se nepohnul. Z tónu jejího hlasu vycítil, že s tím jeho sežráním to tak žhavé nebude. Jeho oči postupně přivykaly tmě a už byl schopen aspoň rozeznat její obrysy. Byla o dobrou hlavu vyšší než on. Jak se mohlo stát, že se tak zmenšil, aby se propadl do krtčí chodby a ještě ke všemu do kuchyně nějaké krtčí ženy(?), mu bylo stále záhadou. Poslední dobou sice míval podivné stavy mysli, ale tohle byl opravdu horor.
„Tohle ti vyřešit nepomůžu“, zaslechl znovu její hlas.
„Na brouka opravdu nevypadáš, takže budeš vážně asi člověk. Sice mám na lidi vztek a radši se před nimi ukrývám, ale když už jsi tady, tak mi pověz, proč se nás, krtky, snažíte vyhubit.“
Nevěděl, co by jí měl odpovědět. Styděl se za sebe i za lidi tam nahoře. Sám osobně žádnému krtkovi neublížil, pouze trpělivě rozhraboval krtiny, které se sem tam objevily na dvorku.
„Tak nevíš. Zase se to nedozvím. Až budeš příště zase rozhrabovat krtiny, tak nech aspoň jednu stát. Jsou to naše provzdušňovací otvory. I tady pod zemí potřebujeme vzduch.“
Pohla se směrem k němu. Popadla ho do tlapek a vystrčila směrem ke kousku oblohy. Opět se kolem něj rozhostila tma. Po chvíli se odvážil otevřít oči. Ležel na tom samém místě, než se propadl. Slunce se mezitím schovalo za vzdálený vrcholek. Otřásl s ním večerní chlad. Zvedl se a vypravil se k domovu. Tenhle zážitek si bude pamatovat hodně dlouho.