Grease the groove

Společně jsme si představili pár takových prostocviků (dřepění, vis, stání, žonglování...), ze kterých by mohl průměrnej člověk (ať už to znamená cokoliv) nějak profitovat. To je, trochu rozhejbat svoje ztuhlý tělo. Oběhovej systém by mohl začít trochu pracovat (distribuovat krev, to je i živiny) a lymfa by mohla o trochu víc efektivně provádět "čistku" odpadních látek. Něco se posílí, jinde se to uvolní, někde se možná i rozsvítí. :)

Těch věcí jinak existují mraky. Z fleku mě napadá tak prostá věc jako chůze. Asi všichni víme, že WHO (Světová zdravotnická organizace) doporučuje denně udělat 10 000 kroků, což jsem možná někde i zmiňoval, akorát si to už v záplavě textu nepamatuju...A existují další a další věci, protože život je život a otázky k řešení se objevují téměř neustále. To, že člověk bude chodit, mezitim dřepět, občas se zavěsí a nebo si zažongluje, ještě neznamená, že je to automatickej recept na zdraví a dlouhověkost. Ovšem sem si skoro jistej, že po pár měsících a letech některý problémy zmizí (a jiný se zase možná objeví) a bude to fungovat i jako jistá prevence. Což je samozřejmě tak špatně měřitelná věc, že s ní celkem nerad operuju. Ale tak Taleba a jeho Černou labuť společně s Antifragilitou známe asi všichni. Všichni víme, že uklouznout někde na ledě není nic těžkýho a že pokud naše koleno nepřišlo posledních 30 let do flexe, může mít takovej pád hodně neblahý důsledky. Zpravidla čím je člověk starší, tím to bývá horší. Takže bejt "rozumně" silnej a uvolněnej se může v případě takový Černý labutě docela vyplatit. Ne že by se člověku nic nestalo, ale následky to pomůže zmírnit. Podobně, jako když má v sobě člověk automaticky zafixovanej kotrmelec - schovat hlavu, ruce před sebe. V případě třeba pádu ze schodů to může bejt doslova život zachraňující reflex. Zas takový pitomci ty tělocvikáři nebyli co? :)

No každopádně zbývá otázka, jak tyhle věci dělat. Což samozřejmě záleží jak vysoko nebo nízko to leží na žebříčku vašich priorit. Většina lidí to uloží dozadu, do mrazáku. K ledu. Do temný, chladný místnosti. A tu otevírá, až když je situace nesnesitelná. Pak už zkouší kde co. :) Další potom tyhle věci nějak intuitivně dělají. Na pohodu. Bez nějakýho plánu. A ti třetí mají tendenci k tomu, věci komplikovat a přehánět. Což jsem v tomhle případě já. :)

Pro všechny tři typy lidí naštěstí existuje řešení. To řešení má na svědomí Pavel Tsatsouline, kterej asi jako první (opravte mě, pokud se mýlím) definoval zcela ohebnou a blbuvzdornou tréninkovou metodu, která je podle mě širokým masám úplně nejbližší. Jmenuje se Grease the groove (dál jen GTG), ale dneska se jí taky třeba říká "Fitness pracujícího muže" (dámy prominou). Spočívá v tom, že si člověk stanoví nějakej cíl a ten cíl se přes den nějakým způsobem pokouší splnit. Takže jsme například měli dřepící výzvu Ida Portala spočívající v tom, že člověk po následujících 30 dní stráví 30 minut ve dřepu. Skrz den. Analyzátoři (kam v tomhle případě spadám já) tak po vzoru GTG můžou rozdělit 30 minut na libovolnej počet jednotek. Třeba deset. A každou tu jednotku stráví ve dřepu 3 minuty. Takže to máme přes den 10 sérií po 3 minutách=30 minut. Ale může to bejt třeba taky 6x5 minut. Nebo 4x7,5 minuty. Je to úplně jedno...

Ti, kteří mají pocit, že by něco takovýho dělat měli, ale nedokážou se dokopat (to jsou ti co ukládají dřepkins a podobný záležitosti do toho zmíněnýho mrazáku), díky spojení GTG a třicet minut budou mít před sebou konkrétní cíl. A protože se možná nechtějí v nějakých číslech patlat, můžou jednoduše časy přičítat k sobě. Takže někde si podřepí 3 minuty, na zastávce to pak bude dělat třeba 5 minut, protože bus má zpoždění, pak pár minut někde u cíga a něco večer u telky. Jejich jedinej cíl je teda zmíněných 30 minut.

No a poslední skupina, která dělá tyhle věci intuitivně a bez problému vůbec žádnou metodu nepotřebuje a neměla by si v životě vytvářet problém tam, kde není. :))) Kdyby ale přeci jen chtěli, můžou si ohnout GTG přesně tak, jak jim vyhovuje.

Na týhle metodě je úpně super to, že se pomocí ní dá naučit a trénovat takřka cokoliv a záleží jen na konkrétním člověku, jak k ní přistoupí. V jedný ze svých knížek Tsatsouline například píše, že jeden kluk se díky ní stal nejlepším na škole ve shybech (přítah na hrazdě). Trénoval tak, že každej den, když šel kolem hrazdy, udělal přesně tolik shybů, kolik zvládl. Výsledky za den a počty sérií a opakování si psal do deníčku. To je celý. Žádnej velkej tréninkovej plán. Prostě dělal shyby vždycky, když šel okolo hrazdy. Jednoduchý jak facka. Někdy jich za den naseká člověk i 50, jindy třeba jenom 10. Ale v průměru je to za rok hodně přítahů. A o to jde. :)

Zkrátka tím chci říct, že cvičení, pohyb a trénink nemusí bejt žádná otročina někde v gymu, nebo tělocvičně na kruhácích nebo strojích. Ale může to bejt normální součást života. Člověk k tomu ani nepotřebuje moc času a ani vybavení, aby si slušně zacvičil a něco novýho se třeba naučil.