Sako

Tak už je tu opravdu jaro... Moje choť ze všech nejlepší (nadále pracovně Jindřiška) včera provedla jarní probírku šatníku.

Na počátku našeho společného bydlení se snažila mě do té kratochvíle také zatahovat. Kladla mi záludné ozázky, jako jestli jí tohle ještě sluší, zda myslím, že tamto může, jestli tohle se s tímhle neruší...

Ale pomocí doplňujících otázek typu: "A ptáš se na ty křusky, nebo na ten hadr, co Ti plandá kolem boků?", nebo:" Jo, to bude na zahradu a do lesa dobrý..." jsem se z této činnosti vyvázal.

Ale syna to bavilo. Nabízel se, že vytahá všechno odevšud. A některé vyřazené věci, které vypadaly podle něj naprosto ulítle, si i zkoušel... Nevěřte tomu, že jen holčičky tohle dělají...

Sám si pamatuji, jak jsem se vždycky v dětství, když nikdo nebyl doma, zmocnil jedné staré hliníkové trubky z konzole, do ní zarazil ozdobnou nohu z třínohé lampy, takže to celé při troše dobré vůle vypadalo jako kopí. Pak jsem si narazil nějakou babiččinu zimní chlupatou hučku, matčin pletený pulover (při troše fantazie to mohla být drátěná košile), přes to jsem zapjal otcův kožený pásek, navěsil na sebe nějaké matčiny korále s přívěskem (rytířský řetěz) a už jsem byl ve středověku a hrál si na rytíře... ( Když jsem lovil mamuty, tak jsem se oděl, případně svlékl, trochu jinak...) Vizte dokumentaci...

To je syn. Ne já za mlada, samozřejmě...

I modelku udělal... Jasně, že ten kožich nevyhodíme... Na Mikuláše v tom půjde do školy za čerta... A později bude mít perfektní masku, aby čertil i sám...
Tak o tom všem psát vlastně nechci. Mě totiž zase naskočila asociace... Takže tohle byl úvod. Teď teprve začínáme.

Mám prastrýce. Je mu něco mezi 90 a 100 lety. Přesně nevím. Nevídám ho každý rok. Evidenci příbuzných si vedla máma... Ale je to asi 7 let, byl jsem u nich na návštěvě. Už vůbec nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale strýc mi vyprávěl tuhle historku.

Měl otce. Mimořádně zlého, záludného a nepřejícího, hamižného člověka. Byl venkovským hospodským. Kradl a šidil, kde mohl. Takvýsoused Krkovička... Ženu utrápil k smrti. Měl dva syny.

Hrdina mého příběhu, prastrýc, v dětsví onemocněl dětskou obrnou. Měl znetvořenou nohu a pajdal. Jeho otec mu neustále předhazoval, že měl radši umřít, že je k ničemu, přitěž, že už aby vypadl... Prastrýc, Jarda se jmenuje, vypadl v osmnácti. Nakonec skončil jako dopravní inženýr, úřadoval na příslušném ministerstvu.

Otce znárodnili. Byl ještě zatrpklejší a rok od roku protivnější, až nakonec umřel. Majetek, co zbyl, odkázal svému zdravému synovi. Ale Jarda mu na pohřeb přijel. Bratr mu nabídl, ať si po otci vezme, co chce. A Jarda si vzal jen jedno zánovní sako, které mu padlo.

Pak se chvíli nedělo nic. Možná to trvalo týdny, měsíce...Až se Jarda přistihl, že v kanceláři bere ze společného cukr a nosí ho domů... Že se bezdůvodně utrhuje na manželku i na dceru. Že když se dívá v televizi na krasobruslení, že si šeptá :"Spadni, spadni..." Prostě se začal chovat jako jeho otec.

Zděsil se, že je to prostě v genech... Ale pak si uvědomil, že se tak chová, jenom když má na sobě to sako po otci. Tak si ho šel pečlivě prohlédnout.

Vůbec nic na něm, an v něm nenašel. Ale už když ho bral do prstů, dělalo se mu fyzicky zle. A když si ho oblékl, začal jím lomcovat vztek. Tak ho zase sundal a pověsil do skříně.

Šel se zeptat ženy a dcery. Jestli se v poslední době nechová nějak divně... Obě se rozplakaly. Že ho v poslední době přestávaly poznávat... Tak jim řekl o tom saku. Přinesl ho a ženy si ho také osahaly. Shodly se, že je jim z něj divně.

A tak v ten moment sako vzal a odnesl do popelnice. Jak ho tam zahodil, najednou pocítil obrovskou úlevu... Po dlouhé době v noci spal spánkem spravedlivých.

Ráno, když šel kolem popelnice, chtěl se přesvědčit, zda v něm sako ještě vyvolá nějakou emoci. Zvedl víko. Ale sako tam nebylo.

P.S.: Pravda, nebo fikce? Prozradím zítra na začátku nového příběhu.
@banjo