Kde to jsem?

Kam jsem se to až dostal? Z pohledu mého fyzického já, moc daleko ne. Nemohu se pochlubit zdoláním nejvyššího bodu Země nebo doteku na nejhlubším místě. Na druhou stranu proč také. O takových činech si leckde můžete přečíst, či prohlédnout dokument. Život není jen nějaký extrém hnaný do maxim nebo naopak minim. Všechno v našich životech je relativní. V naší české kotlince je často mírou překonávání, kdo byl nejdál a u jakého moře. Přeci mohu být až u toho nejzazšího moře. Ale pro člověka žijícím u toho moře to bude naprostá nudná rutina. Stejné je to s výkonem určité činnosti.

Osobně obdivuji dráhy a železnici jako takovou. Obdivuji to, že pouhým posunem páčky se uvede několika set tunový kolos do pohybu. Ale pro lidi, kteří jsou u dráhy dnes a denně, je to jen denní rutina, kterou musí splnit. A to vím naprosto přesně. Stejně tak jsou i nadšenci do autobusů. Nejednou jsem si všiml, když bylo hezké počasí, jak na mne míří objektiv fotoaparátu. Dokonce jsou jednotlivé stroje bedlivě sledovány. Chcete se podívat na ten, se kterým mám dennodenní do činění? Je tady. Pro někoho vrchol štěstí, pro mne jen rutina.

CC0 Creative Commons

Když je vše relativní, tak kdo se kam dostal nejdále? Je to opravdu záludná otázka. S jediným člověkem s který se můžeme porovnávat, jsme zase jen my sami. Protože nikdo jiný na světě není stejný jako vy. Nežil ve stejném prostředí, nedělal stejná rozhodnutí, neměl stejné myšlenky a podněty. Byť můžete s kýmkoliv si být velice podobný, ale nikoliv identicky stejní. Nejdál, kam se každý může dostat, je dosažení vlastní rovnováhy mezi s sebou a vnitřním já. Každý další den, ve kterém vyrovnávám pomyslné misky vah, na jedné straně negativní emoce a na druhé pozitivní. Dostávám se do pomyslného štěstí a každý takový prožitý den je nejzazší místo v hloubi mé mysli, pokud jsou misky vah vyrovnány.