Řekni, kde ty hroby jsou...

Voják padne. Taky jsem přísahal, že bude-li to nutné, i život položím... Vybavuji si jeden sovětský film. Jakýsi velící maršál tam praví něco v tom smyslu, že vojáci nejsou lidi, jen vojáci. Kdyby připustil, že to jsou lidi, musel by připustit, že mají ženy, děti... A bylo by mu zatěžko posílat posílat je na smrt. A on to jako maršál musí dělat. A v rámci objektivity musím uznat, že říkal my-vojáci, ne oni-vojáci.

Tak tey voják padne. Vojáci vítězné armády jsou pohřbeni s jakýmisi poctami. Čím vyšší hodnost, tím vyšší pocty, samozřejmě. Vojáci jsou vojáci. No a poražení padlí se okradou a někam zahrabou. I vítězní padlí jdou do hrobů okradení, samozřejmě. Až na výjimky. Ale to rozvádět nechci.

Voják zpravidla skončí v zemi blízko místa, kde vydechl naposledy. Jasně, že jsou zase výjimky. Už egyptští faraonové nechávali zvláště se vyznamenavší padlé bojovníky odvézt domů, do Egypta, k mumifikaci. Čímž jim zajistili v egyptských očích život věčný.

Egypťané neradi bojovali v cizině. Zemřít tam, daleko od suché pouště a kněží ovládajících mumifikační umění, to znamenalo věčnou smrt. Proto bojovali ze všech sil. Aby si zasloužili návrat. Ale o tom už vlastně vůbec psát nechci...

Nicméně pohřeb padlých vítězů měl i morální dopad na jejich přeživší soudruhy. "Postaráme se. Budete navždy pokryti slávou! Vaše jména neupadnou v zapomění, dítky se o Vás budou učit! Kladení věnců ve výroční dny..."

Ale jsou i ranění vojáci. A ti vydechnou naposledy často i dost daleko od místa, kde je trefilo... Když se bojuje hodně intenzivně a dlouho, jsou ranění převáženi často hodně daleko. Místní kapacity nedostačují. V době vlaků a později letadel nás to nepřekvapí... Ale tohle je hrob z napoleonských válek.

V roce 1812 utrpěl Napoleon zdrcující porážku v Rusku. Její vinou od něj odpadli dosavadní nedobrovolní spojenci a postavili se proti němu. V roce 1813 vznikla tzv. 6.koalice. Rakouští a pruští vojáci se střetli s Napoleonem na území dnešního Německa.

Bitvy u Drážďan a Kulmu... Srpen 1813. Tam Napoleon vyhrál. Ne naposledy. Ale čekalo ho Lipsko, Bitva národů v říjnu. I pak ještě dokázal sporadicky vítězit, ale příští rok padne Paříž a Napoleon odejde na Elbu.

U Drážděn velel poražené koalici jistý Schwarzenberg. Ale poučil se. U Lipska si to vynahradil. Fakticky tam velel, i když ne nominálně. Ale to bylo už mrtvým od Drážďan a odjinud celkem jedno.

No a všimněte si. Na nápisu nahoře podplukovník, dole praporčíci... Nižší hodnosti v bitvě raněny nebyly? Ale ano... Ale kdo by se o ně staral? Pokud na to měly, mohly si zaplatit péči nějaké markytánky. Jakou byla třeba Babička Boženy Němcové. Ale ony většinou neměly čím platit. Tak potom tedy spíš zdechly, než aby vydechly naposledy...
Ypsylony ve shodě jsou náležité. Píšu o hodnostech. Ne o lidech... My, vojáci, přeci nejsme lidi.

Nevím, jestli je tohle jen pomník, nebo jsou ve schránce uloženy kosti. Původně jistě byly. Ale pomníkem se v rámci Olšan šoupalo... Za ním jsou vidět také hezky po vojansku seřazené hroby. To nejsou ruští, ale sovětští vojáci. Z května 1945. Sovětští dostali hroby, Němce někam zahrabali. Vlasovce také. Ale o tom jindy.

Vlasně teď chci psát o pražském místopisu. I když už to téma týdne skončilo. Jako dárek pro česky čtoucí Steemiany? To by bylo hodně násilné naroubování současného tématu týdne na moji myšlenku... Zkrátka upozorním na méně známá místa se vztahem k něčemu zapomenutému. Taková listopadová, dušičková témata...