Česká vesnice 1848 až 1948, III. Dokončený příběh (zatím)

Mám rád mnohovrstevnaté příběhy. Jeden známý mi vyprávěl, že v Izraeli viděl zvláštní pomník, památník, nebo co to bylo. Strom. Strom zavěšený v prostřed náměstí bez kontaktu se zemí. Hydropónie. Sdělení? Symbol vykořenění. Ale ten strom rostl, zelenal se. Druhá vrstva sdělení: "Třeba vykořeněný, život nezastavíš!" První mě napadla paralela s palestinskými utečeneckými tábory... Ale zpět do České Lhoty.
Děda mi v nějaké souvislosti vyprávěl příběh. On, syn mlynáře, si nosil do měšťanky jako svačinu chleba s máslem. Děti málo majetných spoluobčanů si nosily občas šunku s rohlíkem, občas nic. A syn nejbohatšího podnikatele z městyse si nosil chleba. Protože se doma musilo investovat, ne prožírat... Občas ten kluk psal svým chudým spolužákům úkoly. Za šunku.
Pak přišel rok 1948 a 50.léta. Nejbohatší podnikatel v obci skončil v uranových dolech a jeho syn nesměl dokončit vysokou školu. Až do důchodu se živil jako pomocný dělník.
Tady dědův příběh skončil. Můžeme tam najít různá poselství. Třeba, že chudí jsou chudí proto, že neumějí plánovat. Nebo, že k čemu je bohatství, když ho člověk neužívá? Dá se tam toho najít víc. Jak je libo.
Můj děda umřel v roce 1988. Takže ten příběh dopovím já. Důchodce, kdysi syn nejbohatšího podnikatele z městysu, restituoval. Restituoval pár zchátralých budov bez vybavení. A za tři roky z něj byl nejbohatší podnikatel v okrese. Protože ho táta naučil investovat...
Zase, ať si tam každý dosadí poselství, jaké je mu libo. Já v tom vidím to, že není až tak důležité, co hmotného nám zanechají rodiče, ale co se od nich naučíme.
A jelikož píšu o českém venkově, tak musím napsat, že na tomhle principu český venkov stál. Otec předával synovi nejen svůj grunt, ale i naučenou schopnost, jak na něm hospodařit. Hospodařit tak, aby hospodářství zase předal zvelebené svým dětem.
To měl sedlák společné se šlechticem. Dostal jsem po předcích a předám dětem, jako jejich zdroj obživy. Nejsem v pravém smyslu majitel, ale jen správce. Nesmím znehodnoti půdu, nesmím znehodnotit pověst a jméno naší rodiny... Jsem za to zodpovědný svým předkům i svým potomkům.