Plamen

Za okny byla tma a lezavý, vlhký chlad podzimního večera. Seděl v křesle, zvolna upíjel ze sklenice grog pro zahřátí a lehce přimhouřenýma očima sledoval tanec plamenů v otevřeném krbu.

Ač se snažil na nic nemyslet, proběhla mu hlavou vzpomínka, jak kdysi dávno sledoval jiné plameny. Ty plameny znamenaly zkázu. Chtivě se vrhaly na tělo ženy, která pár dní před touto zkázou nenadále vstoupila do jeho života. Jejich společná pouť byla velice krátká. Za ten krátký čas se však od ní mnohému naučil. Tělo ženy zmizelo, jako by jej přikryl nějaký plamenný plášť, či z prostředka hranice odnesla neviditelná ruka tajuplného zachránce. V přihlížejícím davu to tenkrát vyvolalo pořádnou paniku. Jen on věděl, že to bylo její poslední použití vzácného vědění. Vědění, které se mu pokusila předat pár hodin před tím, než skončila v plamenech.

Plameny v krbu zaprskaly a do jeho mysli se vloudil jiný obraz. Opět viděl plameny, ale tyto byly tvořivé. Pomáhaly mu proměnit hlínu ve džbánky, hrnce a talíře. V jeho díle mu pomáhala svým klidem a trpělivostí jiná žena. Také od ní se mnohému přiučil. Svým tichým, trpělivým a nenápadným způsobem mu nastavovala zrcadlo, které ho nutilo být lepším. Krotilo jeho hněv a vzteklost, ve kterých se často bezdůvodně nacházel. Vše však pochopil až mnoho let po smrti této ženy, na sklonku jeho tehdejšího života.

Plameny v krbu lehce pohasínaly. Zvedl se z křesla, přiložil pár polínek a znovu usedl. Opět zamířil zamhouřený pohled do oživených plamenů. Netrvalo dlouho a myslí mu proběhl další obraz. Znovu uviděl ženu z prvního obrazu. Tentokrát však nebyla vydána na pospas plamenům. Naopak. Hasila jeho hořící oděv. Stáli spolu na zahradě před hořícím krbem. Netušil pořádně, co bylo příčinou jeho vzplanutí. Věděl jen jedno. Opět se setkal se ženou, které chtěl poděkovat za krátký, leč pro něj významný čas, jenž jim byl tenkrát vyměřen. Trochu překvapeně se na něj usmála a řekla.
„Pamatuješ ještě na má poslední slova? Tenkrát jsem řekla …...“
„Ano, pamatuji“, vstoupil ji do řeči. „Tenkrát jsi řekla, „Ještě se setkáme.““ Dlouho do noci, pod hvězdnou oblohou, si pak povídali a ujasňovali si co, kde a jak. Po několika letech manželství s touto ženou netušil, že se již někdy setkali. Stačil však jediný, dalo by se říci, plamenný okamžik a vše bylo jinak.

Odtrhl oči od plamenů a zamyslel se. Je lepší než dříve? Je takový, jaký je, Ti muži z plamenných obrazů (mimo třetího obrazu) tu byli kdysi dávno a byl to jejich život. On teď žil ten svůj. Stopy vzpomínek však nemohou ovlivňovat jeho nynější život. Jsou to jen vzpomínky. Zaslechl kroky. Zvedl hlavu a podíval se tím směrem. Přicházela ONA. Pohladila ho po vlasech.
„Odpočinul sis? Měl by si jít spát. Je pozdě a máš před sebou zítra dlouhý den za volantem.“