Pateční konverzace
Obrovskou lodí zmítala bouře i když byla pevně ukotvena svým kýlem na pobřeží, ale na tohle přesně kapitán čekal. nastal ten pravý okamžik vyskočit na palubu. Roztržitě přiděloval příkazy, protože každou chvílí se začnou valit vlny a rozbouřené moře vysvobodí opuštěnej trojstěžník. Voda stoupala a jemu se honily vzpomínky jak v mládí lovil velryby v rybářské vesničce a pak později v industriální době na obří železné lodi. Stoupající hladina pomalu uvolňovala kořist a bylo třeba vymanévrovat ze zátoky co nejrychleji aby si majitel nevšiml že mu někdo krade loď.
Stejně o ní přišel, nějak se po čase tajné služby domákly že to není jeho a náhoda ještě k tomu přihrála pravé majitele do jeho cesty. Zničen časem a ztrátou si šel dát kávu do místní kavárny. Nějací lidé tam připravovali přednášku o budoucnosti. Sedl si aby dobře viděl posunuli pár stolů a v tu chvíli se tam objevila nějaká skupina lidí a jejich velitel mu začal říkat co má dělat. Když už mu řekl podruhé co má dělat tak ho to nakrklo a udělal si z něho srandu a tentokrát bez zaváhání bez zachvění hlasu mu oponoval. Líbilo sem u to a přidal pár vtípků o balení dárků. I kdy to bylo mimo věděl že další handrkování nikam nevede a tak zamířil pryč do víru festivalu, kde běželi podobná přednášková videa ještě s trapnějším a více nepravdivým obsahem. Jak ubohé. Celá tahle situace brzo skončila ve vaně. Nikdy moc dobře nechápal proč mají potřebu mu lézt do vany, koupelny a nebo na záchod. Ale dělají to a často a tak už na to byl zvyklý, ale pocit z přednášky v něm přetrval a tak jejich záměry totálně odpálkoval a všechny přišli vniveč.
Venku byla zima, necítil ji. V noci se pěkně ohladilo a raní obloha byla tmavá a na jihovýchodě trochu do zlata od vycházejícího slunce. Systém se navezl zas po staru, ale on věděl že nefunguje, že už mele z posledního že se rozpadají jeho základní kameny. V rychlém sledu proběhla konverzace, kterou pod náporem systému přenesl na úroveň bezobsažného pocitu v hlavě, který však říkal vše. Systém odpovídal sám na sebe. nebylo kam uhnout a tak se poprvé nadefinovala druhá strana. Záhadná druhá strana která byla léta opředena tajemstvím... Věděl že tam někde je, věděl o ní, náznaky její existence se dali najít konverzacích a mezi řádky. Oni, označující, neurčité oni. Oni na které se mohla hodit, alespoň na chvíli vina, tíha duality. Znovu vyzkoušel pocit v hlavě. Věděl že to umí, že umí vystoupit z duality aniž by porušil rovnováhu, aniž by zaškobrtl. Systém se dopracoval k telepatii. Ale co sní? Z nebe na jeho ruce držící cigáro se začal snášet sníh, Jedna vločka za druhou. nepotřeboval reagovat, jednota reagovala sama, musela protože systém stále běžel. Z nebe se snáší sníh. Proč by tomu odporoval nebylo třeba stačilo vědět, mít ten pocit. A oni věděli že ví, ale nevědělo co ví. Našli své hranice. Našly myšlenky a nebe. Nebe je vaše hranice vzkázal jim. Možná to celé je o tom překročení hranic a nebe je ta vaše. Nikdy nepochopíte jak tehdy budil stromy. My jsme mysleli že myšlenky jsou vším. Nebe se změnilo v šedivou jednolitou barvu a zemi zasypával sníh. Ani netušíte poslal do systému odpověď když zacházel dovnitř.
Je ráno a je třeba připravit snídani.