Učitelé, sadisté a pošuci

Dnes přejdu rovnou k věci. Některá povolání zkrátka přitahují jedince nějak narušené. A tak se mezi učitele dostávají i sadisté a samozřejmě pedofilové. S těmi druhými nikdo z mé rodiny zkušenost neměl. Ale s těmi prvními...

Zmínil jsem dědu Jaroslava, 1910. Ono bylo bití žáků zakázáno už ve starém Rakousku, ale setrvačností se praktikovalo ještě krátce po roce 1989. Takže můj děda si na nějaký ten pohlavek nebo ránu pravítkem rozhodně nestěžoval... Ale zmínil se o jednom učiteli na obecné škole, který používal metody, za které by se nemusel stydět ani římský otrokář, ani pozdější dozorce koncentračního tábora...

Děti ve třídě často něco provedly, co mělo za následek škodu na majetku. Bylo jich tam čtyřicet, třída byla malá. Pan učitel samozřejmě chtěl, aby viník škodu zaplatil. Ale výjimečně se stalo, že se nikdo nepřiznal.

Pak se přistupovalo k takovémuto trestu. Žáci se museli z boku přehnout přes své lavice, hlavami k sobě. Pan učitel vydal rákosku, asi půl metru dlouhou. Každý žák i žákyně dostali za úkol obejít třídu a přetáhnout každého rákoskou jednou přes zadek. Kdo by bil málo, dostal extra bití od pana učitele.

Když byl ve třídě plný počet dětí, dělalo to 39 ran rákoskou. To je u trestu biblické číslo... Přesto si na pana učitele nikdo nestěžoval. Jestli to v nějakém dítěti vyvolalo doživotní trauma? Asi ano. V mém dědovi ne.

Byla to ale doba, kdy v třídnici existovala za jmenným seznam kolonka "Během roku zemřelí a odešlí". A konec konců, trest byl funkční. Děti se pak přiznávaly...

Ještě takový přílepek. Poznámky v časech mého dědy. Existovaly na ně speciální korespondenční lístky. Učitel ji žákovi nadiktoval, opravil v ní červeně případné chyby a oparafoval. Školník pak chodil jednou denně na poštu a poznámky nevyplaceně posílal.

Rodina byla potrestána jednak tím, že musela zaplatit pár haléřů, ale zejména tím, že pošťák jaksi viděl, co nese. Mohl to dát dál, což se často dělo. Ta hanba! Rodina ani neumí vychovat dítě k dobrým mravům! No nakupovali byste od obchodníka, nebo objednávali u řemeslníka, který si neumí vychovat vlastního potomka? To bylo horší než hanba, to ohrožovalo existenci rodiny... Děda byl takto potrestán jednou v životě.

Moje matka Iva, 1946, se setkala s jednou sadistkou. Což bylo v 50.letech a to už se do dětí až tolik netlouklo... Soudružka učitelka bila děti, bylo to ve druhé třídě, pravítkem přes prsty. Ne "na plocho", ale tou ostou hranou. Bila hodně a často.

Matka to doma neřekla. Ale hrála na housle. A to se s oteklými a neohebnými prsty hrát nedá. Děda si toho všiml, vyptal se o co jde a v ten moment letěl do školy. I když bylo velmi pozdní odpoledne, na soudružku učitelku narazil. Stačil ji párkrát přetáhnout přes hlavu dřevěným pravítkem, které se při tom zlomilo. Pak se ta osoba utekla do kabinetu, zamkla za sebou dveře a začala je barikádovat. Děda se pokoušel dveře vyrazit pomocí takové té tělocvičné lavičky, co stála na chodbě. Používal lavičku jako beranidlo.

Samozřejmě, že výsledkem byl hluk. Který přivolal pana ředitele Vokurku, což byl starší pán se zkušenostmi... Dědu zklidnil, odvedl ho do ředitelny, oběma nalil pár sklenic slivovice a přijal od dědy formální stížnost.

Druhý den už ta soudružka učitelka ve škole nebyla. Později se začalo říkat, že skončila na psychiatrii.

Pak ještě matka vzpomínala na učitele Tesárka. Byl to učitel matematiky, fyziky a tělocviku. Byl starý mládenec. Těžko říct, jestli byl spíš sadista, nebo pošuk. Do dětí za trest pouštěl proud. Vytáhl si provinilce ke katedře, chytil ho za ruku a sám se chytil vodiče...

Taky po dětech házel svazkem klíčů. Silou. A trefoval se. Většinou do brýlatého chudinky Ládíčka v poslední lavici, který se nedokázal uhnout. Pan učitel mu dvakrát rozbil (a zaplatil) brýle.

Na písemky si nosil štafle. Při písemce na nich stál a kontroloval žáky shora, zda neopisují. Aktovky se musely dát doprostřed uliček a do nich všechno kromě tužky, pera, pravítka a tabulek. Tabulky pan učitel před písemkou kontroloval. (Moje matka si dávala na lavici otevřenou učebnici. S takovou drzostí učitel nepočítal...)

Na druhou stranu dětem v zimě s hadicí vyráběl kluziště. Hrál s kluky hokej i fotbal a opravdu spravedlivě pískal. Nebyl vysloveně neoblíbený...

Ostatně chodil jsem do stejné školy jako moje matka. V některých případech mě učili stejní učitelé. Já se už setkal jen s tím, že nás rvali za vlasy nad ušima, až nás nadzvedli. Pak nás pustili a dali nám bleskový pohlavek...

Přemýšlel jsem dát se ostříhat dohola... Ale máma říkala, že to na Lindunu Chvojkovou neplatí. Když se její spolužák Luba Pacák, pozdější písničkář, dal ostříhat dohola, stejně si ho dokázala vytáhnout s výkřikem: "Ale uši si ostříhat nemůžeš!"

Jo, mladost radost!