Hřbitovní kvítí, I.

English summary of the article.
Prague is currently discussing whether to build a monument to the soldiers of the so-called Vlasov army, who in 1945 saved Prague from being destroyed by the Nazis. Vlasov's army, it was an army made up of Soviet prisoners of war who joined the German Nazis. But as they betrayed their homeland, they also betrayed the Nazis and helped in the Czech uprising against them. It is forgotten that they already have one monument in Prague. I'm showing him in the photo.

Psal jsem o tom, ne že ne. Případ Vlasovci. Tenkrát jsem i napsal, že na Olšanských hřbitovech v Praze mají pomníček. Který je decentně zabalený v černé fólii. Sice si jejich úlohu v Pražském květnovém povstání s láskou připomínáme, ale nemusí o tom nikdo vědět, že. Hlavně ne na východě, kde je považují za vlastizrádce bez přípvalstků.

A jak dokumentuji na fotografii, čas oponou trhl, fólie je pryč. Nevvypadá to, že by ji serval povětrnostní vliv. Politika, respektive její změna, může za odtranění fólie. Nejen Řeporyje, celá Praha si vyšlápla na velkého východního bratra.

Tak tedy Vlasov. Al Caponeho nedostaly do vězení vraždy, ale daňové úniky. A Vlasov? Pocházel z mimořádně chudých poměrů. K Rudé armádě se dal v roce 1919. Jako, voják, důstojník, velitel, se dopustil jednání, které by bylo možné zpětně označit za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti... Ale byla válka. Ta nejstrašlivější, válka občanská. To by mu snad bylo možné i odpustit.

Do Strany vstoupil v roce 1930. A dělal kariéru. Jako mnozí jiní. A jak přežil stalinské armádní čistky po roce 1937? Velmi dobře. Jako člen vojenského soudu posílal své dřívější soudruhy na smrt. A musel vědět, jak to je...

Co dělal v německém zajetí, o tom lze diskutovat. Ale ne o jeho úloze u vojenského soudu. Tady vidím jeho oběšení jako určitou, i když karikovanou, formu pozdní spravedlnosti. Také z rukou bývalých soudruhů.

Vlasov se stal v zajetí politikem. Naprosto oportunistickým. Snažil se, aby dostal od Němců zbraně a muže. Celkem chápal, že se 40.000 ozbrojenými bývalými zajatci je jen vlastizrádce. S milionem, dvěma milliony mužů, by byl respektovanou silou, se kterou bude každý vyjednávat. Ale k vytčenému cíli se nedostal.

A těch asi 300 mrtvých vojáků Ruské osvobozenecké armády v Pražském povstání a krátce po něm... Zemřeli za dobrou věc. Zachánili nepřeberný počet životů. A město Prahu jako historickou památku.
Já tu nejsme, abych je soudil. Motivace každého mohla být jiná. Nedostali velký výběr možností. Být na mě, já bych jim ten pomníček v Řeporyjích postavil.