Československo a čechoslovakismus

Rozrostli jsme se. Přibylo hodně Slováků. Rozhodl jsem se napsat takové dva krátké článečky o našich vztazích. Jeden z pohledu historika, jeden z pohledu padesátiletého chlapa, který v dětství nerozlišoval české a slovenské večerníčky a na vojně přísahal věrnost Československé (socialistické) republice.

Hitler říkal, že Československo je šíleným výplodem dvou šílených profesorů - Masaryka a Wilsona. A i když to říkal Hitler, padni komu padni, nebyl daleko od pravdy. Československo se řídilo jinými pravidly v západní části a jinými ve východní.

Němci žijící v Čechách požadovali připojení Sudet k Rakousku nebo k Německu. Ale nebyli vyslyšeni. S odvoláním na historické právo a celistvost Českých zemí.

Slovenská reprezentace, popravdě velice málo reprezentativní, požadovala odtržení od Uher a připojení k ČSR. A bylo jí vyhověno na základě tzv.přirozeného práva, které stanovovalo právo národů na sebeurčení až po úplné odtržení.

To nebyl dobrý začátek pro nový stát... Zejména ne ve vztahu k českým Němcům, jejichž některé rody tu žily od 13.století.

A hned tu byl další problém. Nový stát se skládal národnostně z Čechů, Němců, Slováků, Maďarů, Poláků, Rusínů, Ukrajinců, Židů, Cikánů... A Češi netvořili ani 50% obyvatelstva. Takže jak to udělat, aby tenhle stát nevypadal jako Rakousko-Uhersko v malém, jako nový žalář národů? Vymyslelo se, že Češi a Slováci jsou dvěma větvemi jednoho národa a jejich jazyky jsou vlastně nářečími. Společně jsme měli skoro 70%.

Vymysleli to politici. Jazykovědci, historici a sociologové (Mimo Masaryka, ten byl opravdu po rodičích Čechoslovák.) si rvali vlasy. Tohle je znásilnění reality, tohle je špatně, tohle nevydrží! A měli pravdu.

A podíl Čechoslováků se postupně zvyšoval. Za monarchie bylo výhodnější patřit k vládnoucím národům. Ale za republiky bylo zase výhodnější být Čechoslovákem, takže se mnozí rozpomněli, že jsou vlastně Češi a Slováci...

Zatímco v Čechách bylo dost těch, kteří mohli zaskočit za případné neloajální německé železničáře, vojáky, četníky, učitele, soudce, notáře, státní úředníky..., na Slovensku tomu tak nebylo.

České národní obrození začalo mnohem dříve než slovenské. A úplně uspělo. Na Slovensku bylo v roce 1918 na začátku. Také je pravda, že zatímco v Čechách existoval určitý germanizační tlak spočívající v tom, že je výhodnější patřit k většímu národu, tak na Slovensku nastala po roce 1867 brutální maďarizace neštítící se téměř ničeho.

Stalo se tedy to, že Češi odcházeli "vypomáhat" na Slovensko. Vojáci, četníci... Slovenské národní divadlo založili Češi a slovenštině na školách učili často čeští učitelé. Soužití nebylo jednoduché. Češi měli vyšší platy díky "odlučnému". Na Slovensko neodcházeli většinou ti nejlepší, ale mladší, nezkušení, karieristé.

Do krize 1929 jsme si soužili celkem slušně, i když ne bezproblémově. Pak ale začal u slovenského rolníka český exekutor s asistencí českého četníka vymáhat pohledávku, kterou měl Slovák u Žida. A bylo zle. Začala se kupit nedorozumění a nedůvěra.

V roce 1939 stála slovenská rprezentace, tentokrát opravdu reprezentující národ, před krutým dilematem. Být obětí, nebo spoluviníkem? Trochu bych to připodobnil ke dnešním dilematům, které řeší žáci a studenti. Táhnout s šikanujícími nabo být šikanovaný?

Tiso si zadal s Hitlerem. Nechci ho za to odsoudit. Na Slovesnku se žilo výrazně snáze než v Protektorátu Čechy a Morava. Slováci to zpočátku oceňovali. Zlom nastal při útoku na SSSR.

Dokud byla slovenská armáda v první linii, bojovala dobře. Pak ale byla stažena k odpočinku a využita v protipartyzánském boji. A všichni pochopili, že neosvobozují slovanské národy Sovětského svazu od bolševismu, ale účastní se na genocidě slovanských bratrů. A bojeschopnost slovesnké armády se rozpadla, což se přeneslo i do týlu.

Slovenské národní povstání bylo současně výbuchem lidové nespokojenosti s německým poručnictvím, které zavleklo Slovensko do prohrávané války, i chladným kalkulem politiků, kteří jím přihlásili Slovensko zpět do Československa, tedy do klubu vítězů, ne poražených.

Po roce 1945 se postupně zmocinli vlády omunisté. To neblahé 70. výročí, 25.2.1948, bude zítra. Komunisté ve jménu internacionalismu potlačovali všechny národy. Nedorozumění se kupila. Rozešli jsme se. A já to nechápal... Ale o tom si dám příští článek.

Zase, veškerá kritika, polemika, připomínky, doplňky, otázky pod článkem, vše vítáno!