Česká strava lidová

Zrovna mám rozečtenu knížku M.Úlehlové-Tilschové (dcera spisovatelky A.M.Tilschové.) Jmenuje se to Česká strava lidová. Důležité je, že kniha je shrnutím časopisecky vydaných statí z let 2.světové války. Sázena byla ještě za Protektorátu, vydána v osvobozené republice. Dal bych jí podtitul Jak se správně napást v lese, na řece, ve skalách a na lukách.

Autorka je vystudována bioložka se zájmem o výživovou hodnotu potravin. Předtím publikovala zejména v době Velké hospodářské krize. (Lidová strava v době hospodářské tísně, 1934). Opírá se hodně o národopisné studie, ne tolik o studie historické...

Potvrzuje mi, co mi říkal jeden kamarád, co vystudoval střední vojenskou potravinářskou školu. (Za Rakouska se jim říkalo furýři (např.J.K.Tyl, ten bigamista, co po něm v Plzeňáci pojmenovali divadlo, taky napsal Fidlovačku...) za Republiky se jim říkalo cifršpioni. Až vypukne 3.světová válka, armáda zabaví všechny potravinové zdroje. Civilisté dostanou brožurku, co všechno se dá sníst v přírodě.

Nevím proč, ale dneska mi nějak od rána straší v hlavě možnost války. (Že by to bylo tím, že jsem si včera dal pořádnou ránu do hlavy ve sklepě o trubku? Krve jak z vola...) Takže přemýšlím, co by kdyby...

Takže ne všechno z přírody se dá sníst. V 50.letech psali žurnalisté od zeleného stolu inspirativní příběhy o sovětských lidech, kteří překračovali normy o tisíce procent, jako první objevili úplně všechno dřív, než Sumerové začali psát, a živili se zdravě, co les dal. Otec mě kdysi upozornil na příběh nějakého takového človíčka, který si vařil zdravou polívčičku z jehličí. Tak například jehličí nikdy nejezte! Obsahuje silice, které by Vám už napoprvé zlikidovaly játra a ledviny!

Jinak listí a tráva se jíst dají. (Sovětští váleční zajatci, těch pár, co přežilo, by mohli vyprávět...) Ale žádná velká sláva. Když budete zasypáni v dole, snězte i papír, cokoliv koženého. Dřevo moc výživné není. Ale když není nic jiného...

Problém, je že náš současný les až tak výživný není. (No, les. Plantáže dřeva na stojato.) Původní les zanikl za Třicetileté války a krátce po ní. (Lidi z hladu snědli, co se dalo. Nová šlechta neměla k původní krajině vztah. Nevadilo, že to byli cizinci, ale soíš, že to byli tupí bývalí vojáci. Mimochodem přesuny majetku byly větší po Valdštejnově zavraždění než po Bílé hoře.)

Začalo se znovu vysazovat za Marie Terezie. Ale to byla smrková monokultura. Předtím tu byla spooooousta ořešáků. Ale dobrá zpráva. Bukvice a žaludy se jíst dají. Jsou strašně hořeké. Ale když se rozdrtí, přelijí vařící vodou a nechají usušit, tak se dají i semlít na mouku, ze které so 18.století pekl chleba. Všechny javory a břízy obsahují sladkou šťávu...

Ale raději bez návodu nic nezkoušejte. V něktrých úpravách se dá sníst hodně věcí. Ale v některých se spolehlivě otrávíte. Nikdy bych nezpracovával třeba ginko bilobu, i když o jednom jinanu dvojlaločném vím, kde roste. Tam se dá chyba udělat jen jednou. Jako s rybou fugu...

A teď vleču syna do školy. K svačině má vepřový zířek. Zbyl od včerejška. Díky Bohu, že zatím nemusím sahat k náhražkám.
@cleverbot