A je to zadarmo! (I.)

Tak jsou Vánoční prázdniny. A na ně navazuje ředitelské volno. Ve škole je nějaký problém s teplou vodou, který se teď právě musí řešit...

Takže syn je 14 dnů doma. Kam s ním? No, on by si těch 14 dnů klidně proseděl před PC. Ale to až tak za tři roky. Teď mu rodiče obstarají vhodný, kulturně hodnotný, rozvíjející program. A mazej s námi do Národního muzea! Navíc je to do konce roku zadarmo...

Tak tam bude trochu fronta... Známe Čechy. A cestovní kanceláře tam jistě nasměrují svoje ovečky. Řekněme, že budeme čekat hodinu...

Prdlajs! Dvě a pů hodiny na větru, trochu i na dešti. Fronta se táhla podchodem na Vinohradskou třídu, postupně až skoro k rozhlasu... Bylo to společenství mezinárodní. Jen žádného černocha jsem tam neviděl. Nakonec jsme se dočkali.

Otevřeno bylo jen přízemí a vchod do Českého Pantheonu. Dole byly dvě výstavy. Já zklamaný nebyl. Syn taky ne. Jen manželka, že chtěla kostru verlyby... Že už jí neviděla moc let. Ale o tom psáít nechci.

Samozřejmě, že jsme nečekali všichni pořád ve frontě. Například já se synem přešel na Václavák, do McDonalda za účelem hranolků. A o tom chci psát.

Hranolky nám vydala Aljona. Za II.světové války se z Němců stal národ vojáků a dozorců. Stejně na tom byli i Sparťané ve starověku. Pracují ještě někde rukama nějací Češi? Ale ani o tom psát nechci.

Obsadili jsme se synem strategickou pozici v I.patře, vedle záchodů. Ostatně, jinde místo k ohřátí nebylo. Celý článek bude o tom, že záchod měl rozbitý turniket.

Teoreticky jste měli vhodit desetikorunu a a opřít se do takového trojtyčí na kruhu, které mělo povolit, pootočit se a vpustit Vás. Ale ta desetikoruna propadla. A trojtyčí se směrem tam ani nepohnulo. Ale dalo se podlézt...

Nevím, kdo na to přišel první. Ale jsme lidé a uvažujeme podobně. Zejména, chceme-li uspokojit nějakou svoji fyziologickou potřebu, například se vyčůrat, nebo vykakat.

Takže přišel člověk. Opakovaně vhodil desetikorunu. A nic. Chvíli přemýšlel. Pak šel na všechny čtyři a podlezl. Za ním šel třeba další. Tvářil se pohoršeně, když viděl ten podvod... A za chvíli taky lezl po čtyřech. Taky to šlo po břiše. Pro ty tělnatější to byla jediná možnost... Mladší, sportovně založená děvčata to zvládla i po dlaních a chodidlech... Ono to nebylo jen o podlezení. Museli jste také udělat pořádný kočičí hřbet...

Tentokrát byly zastoupeny opravdu všechny rasy. Nejen bílé a žluté plemeno. I jeden černoch tam lezl. Nejlépe zvládala situaci větší skupina, odhaduji, Japonek. Při vstupu do pavilonu, kde probíhá čajový obřad, se také ritálně ponižujete a klekáte si. Ony teď zvládly vlez na záchod s velkou grácií... Tak nějak rituálně.

Náboženské složení lezoucích po zemi jsem odhadnout nedokázal. Jen muslimky byly jasně odlišitelné pro pokrývku hlavy, případně pro dlouhý hábit. Těm jen se šátkem v džínách se lezlo docela dobře... Ale nakonec to dala i tustá paní o berlích, ketrá zpočátku říkala, že tohle teda ne... Teda po břiše, no.

Jedna anorektička dokázala překážku oblézt. To jsem teda nevěřil. Vyzýval jsem Hášu, aby to taky zkusil, abych viděl, že kluk o 138 cm a 39 kg to nedokáže... Ale nechtěl. Že nepotřebuje...

Jás i to samozřejmě zkusil. Nějak jsem se chtěl cítit být členem toho lidského společenství lezoucích po zemi... Byli mi najednou všichni duchovně strašně blízko. Tak jsem tam teda taky vlezl.

Musím říci, že podlaha byla pod překážkou lehce navlhlá. Nevím čím. Pánové mají občas u pisoáru lehce problém. Někteří s prostatou, jiní jen s koncentrací a zamířením. Ale nevím. Venku lehce poprchávalo. I když, bylo to v patře, cestou byl koberec... Kolena jsem si neočuchával.

Opravdu se rozčiloval jen jeden gentleman v klobouku s širokou krempou. To, v čem nadával, rozhodně nebyla britská angličtina. Hádal bych, že Australan. Ten zprvu opravdu zuřil a snad by došel i pro nějakého zaměstnance. Ale když viděl ty Japonky, tak se rozchechtal a taky šel na všechny čtyři...

Dámy, které podlezly překáždu, se pak také smály v další frontě, která je vždycky před dámskými záchody. Nevím, jsetli jsou tak družné vždycky.

Nevím ani, jestli je to pitomé, ale dlouho jsem se necítil být tak spřízněn s ostatními lidmi bez ohledu na rasu, náboženství, národnost, socální status a já nevím co všechno.

Měl jsem u sebe foťák. Ale nefotil jsem. Cítil jsem, že by to byl vstup do intimní sféry každého z nás. Odnesl jsem si jen pocit. Moc hezký. Žena občas říká, že jsem úchyl. Tohle jsem jí ani nesvěřoval.
#cleverbot , chápeš, když se Tě zeptám, kde je to místo, kam i císař pán chodí pěšky?