Hrad VII.

Jako vždy, jedl potichu a sotva vnímal, co se kolem něj děje. Když odložil příbor, rozhlédl se opatrně kolem a začal vnímat okolí. Na mamce bylo vidět, že chce něco říci, ale čeká s tím, až bude schopen vnímat.
„Zatímco jsi jedl, ptala jsem se číšníka, jestli tady ještě funguje Hradní kavárna. Byl celkem ochotný a odpověděl, že ano a dokonce mi popsal cestu. Představ si, že jsme kolem ní šli. Jen z opačné strany, takže nebylo vidět na vchod. Táta mi potvrdil, že by to odpovídalo místu, kam chodíval na zmrzlinu. Máme zaplaceno, takže se zvedneme a jdeme. Cestou se ještě chvíli posadíme u pavilonu a budete mít s bráchou půl hodinky pro sebe. Doufám, že trefíte zpět a nebudeme vás muset hledat.“
„Copak jsem se už někdy ztratil?“
„To ne, ale pořád mám v paměti tu tvoji cestu z Olomouce do Bystrovan. Takže žádné vytrácení.“
Usmál se na ni a sunul se k východu z jídelny. Při tom se obrátil na bráchu a zeptal se ho, jestli půjde s ním.
„Kam chceš jít? Moc daleko se mi jít nechce“, odpověděl brácha.
„Jen pár metrů od pavilonu. Je tam v lesíku stavba, na kterou se chci podívat.“
„Tak jo.“
Zamávali rodičům a vyrazili do lesíku za pavilonem. Ani se nemuseli prodírat křovím, které tam bylo, protože ke stavbě vedla udržovaná pěšina. Jak se přibližovali k cíli, vzrůstal v něm pocit, že tohle místo zná. Dokonce byl schopen určit, kde je výhoz skály i když tu nikdy(?) nebyl. Vybavilo se mu v paměti, že by tu měla být studánka a opravdu, po pár metrech k ní přišli. Kousek za studánkou, na malé vyvýšenině, byla stavba, ke které mířili.
„Co to je, to je nějaký malý kostel?“ zeptal se ho brácha.
„Kostel to není. A vlastně to není ani kaplička. Je to hrobka zakladatele lázní.“
„On je tam pohřbený?“
„Nevím jestli tam ještě je, ale kdysi tam určitě byl.“
Tohle místo mělo svou zvláštní atmosféru. I když svítilo slunce a byl docela teplý den, bylo zde o poznání chladněji a temněji, jako by se hrobka nacházela v nějakém sklepení. Dotkl se dlaněmi kamene vedle vchodu do hrobky. Na nic se neptal, jen chtěl zjistit, zda bude mít v dlaních podobné pocity jako u třídění knih na půdě. Kámen vyzařoval jen trochu tepla, které přijal od slunce. Když už ani nečekal, že by mohl ucítit něco jiného, zabrněly ho dlaně tak, že s nimi uckl z kamene pryč. Na tohle nebyl připraven. Lehce si foukl do dlaní a podivné brnění bylo pryč. Ohlédl se po bráchovi. Seděl opodál na obrubníku pěšiny a očividně se nudil. Přišel k němu, podíval se na hodinky a vybídl ho k návratu k rodičům.
„Už jste tady? Tak jdeme na zmrzlinu a kávu“, pronesla mamka. Vstali s tátou z lavičky, táta nabídl mamce rámě a vydali se směr kavárna. Brácha, při slovech o zmrzlině, pookřál a jeho výraz dával najevo, že se konečně děje něco zajímavého. Popoběhl do čela rodinné skupiny a nedočkavě vyhlížel kavárnu. On sám naopak dobrovolně skupinku uzavíral. Také se těšil, ale jinak než brácha. Zajímalo ho spíše místo kam jdou než zmrzlina. Po pár desítkách metrů se dostali k velké budově natřené vápnem na bílo. Bílé stěny ostře kontrastovaly s tmavě hnědou střechou. Na první pohled velký, starý udržovaný dům. Nic nenasvědčovalo tomu, že by zde někdy stával hrad. Proč tady tomu říkají Hradní kavárna? Jen proto, že je dům starý, velký a kamenný? Prohlížel si zvědavě dům. Ostatní již vešli dovnitř, ale on zůstal ještě chvíli venku. Všiml si zvláštně posílených rohů domu a začal tušit, že by to mohlo mít něco společného s dávným opevněním. Do domu a kavárny se vstupovalo průjezdem. Kamenné ostění vrat, z venku nenápadné, mělo zevnitř po krajích ve výšce asi dvou metrů, patrné pozůstatky po otvorech. Nebyly to otvory pro osvětlení, ale spíše připomínaly otvory pro průchod lana nebo řetězu a tak naznačovaly možnost padacích vrat nebo mostu. Rozhlédl se. Uviděl šipku s nápisem Kavárna. Otočil se v jejím směru. Měl před sebou docela nízký klenutý vstup do kavárny. Vyklenutí bylo na vrcholu ukončeno hranatým prostupem. Tohle muselo být hodně staré. Podobné vstupy již viděl na hradech, které dříve s rodiči navštívili. Otevřel dveře, pohledem vyhledal rodinu a přidal se k nim. Zatímco si prohlížel vnitřek kavárny, objednala mamka kávu, zmrzlinu a nějaké zákusky. Mamka s tátou u kávy vzpomínali na jejich společné začátky, brácha se spokojeně věnoval zákuskům a zmrzlině. Ujídal pomalu svou zmrzlinu a bloudil pohledem po místnosti. Zaujala ho malá okna, která se skoro ztrácela ve zdi. Ta zeď byla široká skoro metr. Tohle nebylo obyčejné venkovské stavení. Hledal pohledem další zvláštnosti. Nic výrazného však nezahlédl. Dojedl zmrzlinu, vstal od stolu, otočil se na mamku a trochu zalhal.
„Je mi tu trochu zima. Jdu ven a počkám tam na vás.“
U jednoho rohu budovy byl zasazen kámen, jaké se dávaly k domům, aby povozy neponičily stavbu. Svítilo zde slunce, auta nejezdila, lidé neprocházeli. Pěkné místo na vstřebání zážitků dnešního výletu. Posadil se na kámen, opřel záda o dům, přivřel oči.