A zase ten pohyb...

Image source

Víte, já jsem něco, čemu se říká "mover". Nebo teda pro většinu lidí do týhle škatulky spadám, ačkoliv sám se tak nenazývám a nereprezentuju. Někdy je ale taková krabička poměrně užitečná, protože lidi si pod ní něco představí. "Mover" je člověk, který se hýbe. Rád. Hodně. A teď nemám na mysli sportovní tréninky, nebo že bych chodil denně na tři hoďky běhat nebo plavat. "Mover", to je taková zvláštní sorta lidí, co si sedá na zastávkách do dřepu a vyvolávají zvláštní reakce spolu-zástavkářů jako třeba: "Hele tati, ten pán támhle kadí." Taky se věšíme jako netopejři za všechno, za co se věšet lze, tyč v MHD nevyjímaje. Různě sebou vlníme, šijeme, převracíme se, hrajeme si s dětma, učíme je stojky v prostoru, kde tomu ostatní úplně nerozumí, kroutíme se jako žížaly a děláme prostě spoustu věcí, který dělají děti. Akorát u nich je to běžný. Tohle je taková zastydlá puberta. :)

Proč píšu slovo "mover" s uvozovkama? Protože nikdo vlastně neví, co to přesně znamená. Neexistuje nějaká pevná hranice, jak vymezit pohyb, protože buď je v pohybu všechno, nebo nic. Ale zen a koány si necháme na jindy.

Teď ještě jedna důležitá otázka. Proč to vlastně děláme? Většinou nevíme. Má to hodně různých vrstev i důvodů. Část je zdravotní, část je zřejmě nějaká forma ADHD, taky asi chceme dobře vypadat, nejspíš je to taky cool, zajímavý a nám chybí pozornost, no a v neposlední řadě chceme někam patřit a tomuhle rozumíme a sem nás to nějak instinktivně táhne. Je to hodně pestrej svět plnej anatomie, pátrání, zkoumání, omylů a otázek. Pravděpodobně je to mnohem zajímavější a pestřejší, než se řada lidí domnívá. Například když zavřete oči, dokážete dobře rukama ukázat, jak široký máte ramena? Jak velkou máte nohu? Jak širokou máte pánev? Dokážete si s lehkostí přiložit ukazováček na nos? Když vám někdo napíše na záda slovo, zvládnete ho uhodnout? To všechno souvisí například s propriorecepcí. A ta se dá do jistý míry trénovat. Celkem zajímavý ne?

No a teď už fakt k pointě.

Já například teď hodně řešim programování tréninků. Tam, kde ostatní lidi vezmou boty a jdou běhat, tak já plánuju trasy. Řešim, jak se rozcvičit a prostě spoustu "nepodstatných" detailů. Efektivitu...To všechno dělám v rámci tréninkovýho plánu. Ale trénink není pohyb. Je to jen pohybová část (mimochodem, jestli někdy chcete dvouhodinovou debatu na téma "trénink vs pohyb", tuhle větu nadhoďte v hospodě. Uvidíte rodeo a hodně nepochopených výrazů ve tvářích spolupíčů). No a všiml jsem si, že čím víc trénuju, tím míň se hýbu. Je to jeden z mnoha paradoxů a divů světa. Trénujte 4 hodiny denně a zjistíte, že čím víc trénujete, tím míň se vlastně hýbete. Masakr...

Takže čím delší je trénink, tím míň toho všeho plazení, visení, dřepění, vlnění? Ne nezbytně, ale u mě to platilo dokonale. A platí! Na každý dovolený jsem úplně chycenej někde mezi pohybem a tréninkem, nevim co se sebou a nakonec se z toho ožeru. :) Neustále hledám cestu, jak z toho bludnýho kruhu ven. Hýbat se potřebuju. Musim. Ať už je to nějakej únik, přirozenost člověka s markantním zlepšením sebevnímání, nebo cokoliv jinýho, tak já pohyb potřebuju. Připoutejte mě na lůžko a budu trénovat nehybnost (ano i to jde, postavte se třeba proti zdi. Na hodinu. A nehejbete se. Ničim. Ani když to bude brnět a bolet. Zkuste to. Je to zajímavá meditace) a nebo oči (oči mají hodně svalů).

Ale jak to vybalancovat? Nemám tušení. Vždycky, když se přiblížim k rozřešení, mně unikne detail a já začínám odznova. Lepší se to, ale není to ono. A možná nikdy nebude. Možná o tom je celej život. O Balancování...